Hledání skutečného kmene: Od Fight Clubu k moderní společnosti

Hlavní hrdina filmu Fight Club se při další bezesné noci přehrabuje katalogem IKEA a přemýšlí, jaký nový nábytek by si mohl pořídit, aby jeho život vypadal dokonalejší. Obklopuje se věcmi, o kterých mu společnost říká, že ho udělají šťastným – designovým stolkem, koženou pohovkou, lampou, která "krásně doplňuje pokoj". Ale ve skutečnosti je jeho život sterilní, prázdný a bez skutečného smyslu.

Pokud jsi tento kultovní film neviděl, upozorňuji, že budu trochu spoilerovat. Hlavní hrdina trpí nespavostí a celkovou otupělostí. Žije podle scénáře moderního muže: práce, spotřeba, povrchní pohodlí. Ale postrádá to nejdůležitější – napětí, výzvu, smysl. Pak potká Tylera Durdena – ztělesnění všeho, čím by chtěl být. Tyler je divoký, nespoutaný, odvážný, bojuje proti společnosti a její plochosti. Prvním krokem je vytvoření nelegálního bojového spolku. A jak filmoví nadšenci vědí, Tyler je jen výplodem jeho znavené mysli, hluboce potlačeným fragmentem toužícím po nebezpečí a boji.

Teorie stínu a přijetí vlastní temnoty

Z psychologického hlediska se můžeme opřít o teorii stínu, jak ji popsal Carl Gustav Jung. Stín je soubor potlačených částí osobnosti – věcí, které nechceme vidět, ale zároveň nás definují. Nejde jen o agresi, smutek či vztek, ale i neprožitá traumata, odmítnutí, hanbu. Pokud tento stín ignorujeme, nabývá na síle a dříve nebo později se projeví destruktivně. Ve Fight Clubu vede k pokusu o zničení společnosti, v reálném životě může způsobit frustraci, deprese nebo nekontrolovatelné výbuchy emocí.

O přijímání vlastního stínu a jeho integraci do života mužů velmi dobře píše Connor Beaton ve své knize Men's Work. Zaměřuje se na to, jak muži mohou přestat bojovat se svou temnou stránkou a naopak ji využít jako zdroj síly. Místo popírání a potlačování svého stínu by jej měli pochopit a přeměnit na hnací sílu pro svůj růst. Navíc upozorňuje, že potlačený stín se neprojevuje jen v psychické rovině, ale i na těle – skrze stres, úzkost, vyčerpání nebo psychosomatické obtíže.

My vs. "My" – Když se z komunity stane prázdná slupka

Vraťme se od stínů ke společnosti. Co znamená pojem "my"?

"My Češi", "my lidé", "my sportovci" – s každým rozšířením tohoto pojmu se vzdalujeme skutečné komunitě. Pokud řekneme "my umělci", máme jasnou jednu společnou vášeň – tvořit, ale jinak nás nemusí spojovat vůbec nic. Když řekneme "my Češi", jde už jen o geografickou náhodu. Potkat Čecha neznamená, že si budeme hodnotově rozumět. Když v nouzi píchneme pneumatiku, pravděpodobnost, že nám pomůže Čech, nebude vyšší než u cizince (pokud ponecháme stranou otázku dorozumívání). Ochota pomoci je spíš otázkou osobních hodnot než národní identity.

Dnes jsme součástí mnoha pseudokomunit – školních tříd, pracovních kolektivů, sousedských spolků, národních celků. Je to jen uměle vytvořená struktura, do které jsme byli vhozeni. Nemáme na výběr, s kým se obklopujeme. Autor Jack Donovan, který často provokuje svými názory, v této souvislosti mluví o "Říši Ničeho" – moderním systému, který nám sice zajišťuje bezpečí a komfort, ale zároveň nás činí osamělými a potlačuje naši individualitu.

Falešná identita a honba za statusem

Systém Ti nabízí nekonečnou možnost iluzorní hodnoty. Můžeš strávit dny swipováním na Tinderu, dostat do postele desítky žen a mít pocit, že to něco říká o Tvé hodnotě muže. Věříš, že když máš vyšší "bodycount", automaticky to znamená, že jsi lepší než Ti, co na taková čísla nedosáhnou.

Podobný princip platí i pro materiální status. Někdo si koupí drahou káru, značkové hadry, luxusní Rolexky, protože má rád kvalitu. Jiný si je pořídí jen proto, aby si udržel iluzi hodnoty, aby v očích ostatních vypadal jako "někdo". Ve chvíli, kdy si uvědomíš, že věci, ženy nebo lajky na Instagramu nejsou definicí Tvé hodnoty, začneš se soustředit na něco reálného – na to, kým doopravdy jsi.

Systém jako neosobní mechanismus

Ne, nebudeme teď tvořit šokující konspirace. Systém není prvoplánově zlý, ale také se o nás nestará. Nemyslím si, že existuje nějaká tajná elita, reptiliáni nebo ilumináti, kteří by za oponou tahali za nitky. Systém je prostě mechanismus udržující vlastní stabilitu a status quo. A tento status je tvořen lidmi, kteří kopou především sami za sebe a svůj prospěch.

Příkladem je skandál s vozem Ford Pinto, který měl vážný konstrukční problém – při nárazu do zadní části mohl začít hořet. Interní analýzy ukázaly, že oprava by stála více než potenciální právní spory s rodinami obětí. Manažeři Fordu tedy rozhodli, že bude ekonomicky výhodnější nechat vadné vozy na trhu, i když věděli, že někteří lidé kvůli tomu uhoří. Nebyli to démoničtí padouši – jen dělali chladně racionální rozhodnutí v rámci systému, který nebere ohled na jednotlivce, ale na celkovou stabilitu a zisk.

Podobné kalkulace se dějí dodnes – například v potravinářském nebo farmaceutickém průmyslu, kde firmy vyhodnocují, zda se jim víc vyplatí stáhnout produkt nebo zaplatit odškodnění.

Dunbarovo číslo a iluze přátelství na sociálních sítích

Dunbarovo číslo říká, že člověk dokáže mít kvalitní vztahy maximálně se 150 lidmi. Toto číslo se v historii využívalo nejen v římských legiích, ale i ve vikingských osadách, mongolských jednotkách nebo u starověkých Řeků a jejich phalanx – bojových formací, kde vojáci museli jeden druhému důvěřovat.

V moderní době se tento koncept rozpadá. Představa univerzálního propojení lidí bez ohledu na rasu, pohlaví, náboženství nebo politické názory je jedním z hlavních ideálů moderní společnosti. Ačkoliv je správné a morální přistupovat k druhým s respektem a úctou, nelze ignorovat realitu – skutečně hluboké vazby nevznikají na základě abstraktních hodnot, ale na základě sdílených zkušeností, společných cílů a vzájemné důvěry. Věřit, že všichni lidé si mohou být automaticky vzájemně prospěšní jen proto, že sdílí společný "lidský status", je naivní. Ukazuje se to například na sociálních sítích, kde se někteří chlubí tisícovkami "přátel", ale kolik z nich by skutečně pomohlo v krizové situaci? Kolik z nich by bylo ochotno udělat víc než jen kliknout na "like"? Skutečná komunita nevzniká algoritmicky – tvoří ji lidé, kteří jsou si ochotni krýt záda v reálném světě.

Iluze sociálních vazeb je jedním z největších triků dnešního systému – udržuje Tě ve falešném pocitu sounáležitosti, aniž bys skutečně budoval hluboké vztahy.

Cesta muže: Z pohodlí do divokosti

Mužská psyché často volá po dobrodružství, po zkouškách, které prověří jeho sílu, odvahu a schopnost čelit neznámému. Tuto hlubokou potřebu popisuje Robert Bly ve své knize Železný Jan, kde mluví o archetypální cestě muže – o nutnosti opustit komfort domova, projít zkouškami a najít svou vlastní sílu. Moderní společnost tuto cestu často popírá, snaží se muže udržet v pohodlí, ve sterilním světě, kde neexistují opravdové výzvy. Jenže bez dobrodružství, bez překonání překážek, muž stagnuje.

Potlačené volání po divokosti se pak může projevit destruktivně – útěkem do závislostí, cynismu nebo prázdného honu za statky, které nikdy nenaplní skutečnou touhu po smyslu. Skutečné dobrodružství není jen o cestování nebo fyzickém boji, ale o ochotě riskovat, vystavit se nekomfortu a objevit, kým se muž může stát, pokud překročí hranice toho, co je mu pohodlné.

Potřeba mužského kmene – zásahové jednotky, armáda, gangy

Potřeba skutečného bratrství je v mužské psyché hluboce zakořeněná. Proto muže přitahuje armáda, motorkářské gangy nebo si třeba jen s hrdostí oblékají šálu svého oblíbeného fotbalového klubu. Vnější symboly identity – uniformy, vesty s nášivkami, klubové barvy – slouží jako znamení sounáležitosti s konkrétní skupinou. A když se podíváme na extrémní formy těchto komunit, ať už jde o člena elitní zásahové jednotky nebo mafiána v drogovém kartelu, oba ve své podstatě hledají totéž – sounáležitost, bratrství, boj po boku ostatních mužů. Rozdíl je jen v tom, na které straně barikády stojí. Nejde o to, zda jsou v právu – jde o to, že chtějí patřit k něčemu, co dává jejich životu smysl. A extrémní krizové situace tvoří ta nejpevnější přátelství.

Proti systému nelze bojovat – ale lze v něm vytvořit vlastní realitu

Jednotlivec nemá šanci bojovat proti systému. Systém je příliš rozsáhlý, je vlastně páteří dnešní společnosti. Ultra schopný osamělý vlk, který si razí svoji cestu pomsty proti neosobnímu systému a celému zkorumpovanému světu, je populárním hollywoodským námětem, avšak jedná se pouze o akční pohádku.

Samozřejmě, pokud máš miliardy a neomezené zdroje, můžeš si koupit armádu právníků, mediální kampaň nebo si v podstatě vytvořit vlastní umělý kmen, který za tebe bude bojovat. Ale i tehdy nemáš jistotu, že zvítězíš. Mocné korporace, vlády a globální instituce jsou silnější než jakýkoliv jednotlivec. Nemáš kam utéct, systém je všude.

Nakonec nejde o to, jak moc se snažíš kritizovat systém, ale o to, jestli jsi dokázal najít skupinu lidí, která Tě podrží, až půjde do tuhého. Máš kolem sebe alespoň deset mužů, se kterými bys mohl stát v pomyslné bitvě? Pokud ne, je možná čas přestat bojovat proti větrným mlýnům a začít hledat svůj skutečný kmen.