Chlapi brečí, ale nefňukají

Maskulinita, mužství, pojmy, které moderní společnost tak překroutila, že prvně se nám vybaví negativní aspekty a nějaká představa muže, který musí být obrovský, smrdět, zvládnout vypít deset piv, zásadně se nedotknout ničeho růžového a občas proplesknout manželku. Nic snad není dál od pravdy. Když k tomu přidáme velmi nešťastná slovní spojení jako "toxická maskulinita", zjistíme, že nejen že západní společnost zapomněla, co znamená být mužem, ale ještě vytvořila novou sociální formu "honu na čarodejnice". Jednoduše vezmeme problémy, ale jejich původce špatně adresujeme, hovorově řečeno ho někomu "přišijeme". Stejně tak, jako v minulosti bylo realitou, že úroda uhynula, nebyla skutečnou příčinou kletba čarodějnice, kterou lidé chtěli upálit. Podobně je toxické chování spojováno s maskulinitou, ač toto spojení je podobně absurdní jako uhranutí krav nebo zakletí obilí. Po všech mých nekonečných internetových diskuzích, oponování radikálním feministkám i liberálním mladíkům jsem se rozhodl napsat tuto "slohovku", kde rozeberu principy mužství neboli maskulinity a zkusím vysvětlit, že nejvíce mladé chlapce poškozuje právě její nedostatek nebo démonizace.

Hodnoty maskulinity

Mohli bychom jmenovat nespočty hodnot tradiční maskulinity, ale většina se odvíjí od čtyřech hlavních: síla, odvaha, schopnosti a čest. Síla je brána komplexně a žádá po muži silné zdravé tělo, které je připraveno sloužit jeho poslání, fungovat při práci i být schopné bránit ženy a slabší osoby. Silná musí být i mysl, která zaručuje muži stabilitu, psychickou vyrovnanost a odolnost v krizích. Spirituální síla hovoří o poslání, o vědomém prožívání života, kdy nejsem jen lodí která se nechává unášet proudem, ale aktivním kapitánem, který určuje kurz a užívám si každý okamžik plavby. Schopnosti jsou prostředkem, jak dosahovat svých cílů a naplňovat své poslání. Muž by měl usilovat o mistrovství. Není zde žádná podmínka, že musí být boxerem nebo vzpěračem, mužství chce po muži cílevědomost, disciplínu a "drive", a to v jakékoliv oblasti. Úspěšný malíř nebo tanečník naplňuje svůj osud mužnosti právě hodinami dřiny a pilováním schopností. Odvaha je nezbytností pro autentičnost. Prožívat emoce, být opravdový, nebát se vykročit do neznáme, občas zariskovat, nic z toho se neobejde bez odvahy. Poslední hodnotou je čest. Opak zákeřnosti a podlosti. Čestný muž je férový, přímý a svoje schopnosti nezneužívá.

Toxická maskulinita nebo toxické chování?

Velmi stručně jsme si prošli všechny hodnoty maskulinity, ale rozhodně je nejvíce dezinterpretována síla, pojďme se na ni tedy více zaměřit. Síla má řadu podob, ale pro srozumitelnost si vezměme tu nejznámější sílu, fyzickou. Dva metry vysoký muž, svalnatý, extrémně fyzicky zdatný a odolný může být prvotřídním násilníkem, kterému se málokdo ubrání. Ten stejný muž ale může být špičkovým hasičem, který se bude neohroženě vrhat do hořících budov, aby zachránil ostatní lidi. Je tedy fyzická síla toxická nebo její konkrétní použití? Stejně jako oheň může ničit lesy, domy nebo celá města, ve své kontrolované podobě přináší teplo, možnost úpravy potravy, ochranu před divočinou a další aspekty, které jsou čistě pozitivními. Oheň nedělíme na ten neškodný a na ten toxický. Liší se pouze jeho použití. Stejně tak mužství je jen jedno, jeho základ je pozitivní, avšak lze ho použít i toxicky.

Emoce nelze odignorovat

"Ale dusit v sobě emoce rozhodně toxické je!" vykřikli by teď možná někteří. Já musím souhlasit. Najdete však mezi výše uvedenými hodnotami mužství potlačování emocí? Ano, v rámci mužství hovoříme o "stoickém klidu", o kontrole emocí, ale nemohu kontrolovat něco, co se snažím potlačit. Krásně to lze demonstrovat na vzteku. Muži od přírody disponují určitou fyzickou silou a proto je nutné, aby měli kontrolu nad svými emocemi. Pojďme si to ilustrovat na naprosto běžné situaci, představme si muže, kterému někdo šlápne ve frontě na nohu, on se rozčílí a druhého okamžitě fyzicky napadne. Takový jedinec je otrokem svých momentálních emocí, řídí ho "zvířecí pudy", impulsy, které se objeví a mohou vést k velmi závažným činům. Než se navrátí jeho "racionální já", mohou být napáchány nevratné škody. Druhým extrémem je pak ale pasivní muž, který si nechá šlápnout na nohu, skousne zuby a mlčí. Pak se to stane opět a on stále mlčí. Snaží se být "hodný", potlačit vztek, protože to má spojeno s agresivitou a popírá své rozladění. Vztek, který se snaží ignorovat se v něm kupí a později může dojít k "poslední kapce" a všechny tyto negativní natlakované emoce bude ventilovaný stejně destruktivně jako v prvním případě, a to kolikrát i na nevinnou osobu, protože původní "viníci" malých kapek vzteku už jsou pryč.

Autentické přijímání emocí a přiměřená kontrola

Co po nás tedy chce zdravá maskulinita? Autentičnost. Schopnost vědomě přijmout svou emoci a jednat s vědomím, že tu je, ale ne jen pouze ní. Vraťme se ještě k pomyslné frontě. Dojde k druhému šlápnutí na nohu a muž reaguje: "Pardon, ale šlápl jste mi dvakrát za sebou na nohu, vím, že se to může stát, ale pokud by se to opakovalo, mohl bych nabýt dojmu, že to snad nebylo omylem a být z toho poměrně rozladěný." V takovéto formě zachováváme slušnost, pochopení, ale zároveň vyjadřujeme, že se situací nejsme spokojení a chceme, aby se druhý vyvaroval jejímu opakování. Jedná se o velmi zdravé nastavování hranic. Právě důraz na to zachovávat si čest a svou tvář je tím, co nás vede k tomu s druhými vždy jednat slušně. Cholerik ovládaný emocemi by asi hned vybouchl: "Jestli mi ještě jednou šlápneš na nohu, tak už se vážně naseru!". V této formě posilujeme svůj vztek a okamžitě nasazujeme konfrontační tón, který v příjemci sdělení vytváří potřebu se ihned bránit, případně přejít do protiútoku, než aby se rozumně zamyslel nad nápravou.

Kdo (špatně) vychovává muže?

"Musíme muže vychovávat tak a tak!". Paradoxem je, že tyto tendence slyšíme nejčastěji z "tábora" aktivistických žen. Nic proti ženám, ale je tragikomické slyšet od různých feministických hnutí, jak špatně jsou muži vychováváni s přívlastkem, že veškeré vzniklé zlo včetně špatné výchovy je vinou patriarchátu. Pokud se však podíváme na počty dětí (tím pádem i chlapců) vychovávaných svobodnými matkami a pak na genderové složení učitelek versus učitelů, zjistíme, že otěže výchovy drží v rukou naprosto majoritně ženy. Zde bychom možná mohli najít "kámen úrazu", protože tyto ženy se rády ohání teoriemi, jak vychovávat muže, ale bohužel samy mužský svět nemohou znát a názor chlapců samotných neberou jako relevantní. A to není vždy úmyslné. Poslední, co bych chtěl, je kritizovat svobodné matky, které mají život už tak dost těžký. Věřím, že spousta těchto matek miluje svého syna, ale neuvědomují si, že "jejich milovaný Pupíček" potřebuje vštípit hodnoty, které jsou pro ženu a její pohled na svět úplnou "španělskou vesnicí". Než mě někdo nařkne: "No ony by ty matky rády vychovávaly dítě i s otcem, kdyby se na ně nevykašlal!", chci upozornit, že k tématu opouštění dětí se ještě dostaneme.

Zakazujeme mužům brečet?

Slychám hesla jako "Přestaňme muže soudit za to, že brečí nebo mají emoce!" Jaký je ale skutečný kontext tohoto vyjádření a kdy ho používáme? Přijde někdo za mužem na pohřbu jeho otce a řekne "Nebreč!"? Doběhnou svatební hosté za dojatým ženichem s příkazem "Pochlap se!"? Řekne někdo čerstvému otci: "No tak máš děcko no, hlavně nefňukej dojetím!"? Nic z toho se neděje. A co teprve sport? V rámci vrcholového sportu sledujeme bojovníky, kteří roní slzy při získání medaile, poháru nebo pásu šampionu. Stejně tak slza ukápne i těm, kterým naopak úspěch tentokrát uteče a naděje na medaili se rozplyne. A to kolikrát před miliony diváků. Je toto chování nějak odsuzováno ostatními muži? Nikdy jsem neviděl, že by kdokoliv z těchto mužů byl nějak dehonestován nebo zesměšňován za to, že projevil emoce související s nekonečným úsilím, které danému sportu věnoval. Stejně tak i výše zmiňované situaci ukazují na to, že v rámci těchto sdělení není nic o potlačování validních emocí a hovory o (ne)brečení mají kontext toho, kdy se chlapec oddává poraženeckého myšlení a odmítání zodpovědnosti.

Rozdíl mezi pláčem a fňukáním

Podle mě je velmi cenné říct malému chlapci po prohraném závodě: "Chlapi nebrečí." Ale neskončit u toho, rozvinout to a vysvětlit, co je podstatou tohoto sdělení. Chlapi nebrečí, aby se zbavili zodpovědnosti. Nebrečí, že ten druhý chlapec byl větší, že foukal vítr v jeho prospěch, že nekoukal do sluníčka, že měl lepší boty nebo mu rozhodčí nadržovali. Slzy zklamání, pláč, kdy vím, že jsem udělal maximum a tentokrát to prostě nestačilo, je naprosto zdravý. "Fňukání", kdy pláču sám nad sebou, kdy pláču ze sebelítosti, kdy se stavím do pozice oběti, které někdo křivdil, a to kolikrát i tak abstraktní věci jako počasí nebo náhoda, je totiž velmi destruktivní pro vývoj muže. Muži brečí, když k tomu mají pádný důvod. Nefňukají ale.

Emotivní slabí muži s mentalitou oběti

Mentalitu oběti je dobré eliminovat v zárodku a vysvětlit, že brečet kvůli falešné ublíženosti, jako způsob, jak se zbavit zodpovědnosti za svůj výkon, není hodno muže. Ty, ve kterých necháme zakořenit semínko destruktivního "Ty jsi oběť" a vedeme je pomocí filozofie: "Důležité jsou hlavně Tvoje pocity." pak můžeme sledovat, jak v dospělosti opouští svoji partnerku i společné dítě, protože vychovávat dítě je "těžké," oni nejsou zvyklí dělat těžké věci a hrát počítačové hry nebo posedět v hospodě je mnohem větší zábava a o emoce přece jde. Nemůžeme jim pak dávat za zlé, že se řídí jenom pocity bez absolutní zodpovědnosti, to je totiž výsledkem výchovy muže založené na "Hlavně, aby ses cítil dobře." Žádná kontrola emocí a absence síly i discipíny vede jenom k tomu, že takový jedinec dá přednost X-boxu před rodinou, ubalení jointu před prací a flašce rumu před zodpovědností.

Slabý muž je neškodný muž?

Muž musí být silný. To potvrzuje i citát slavné (původní/tradiční) feministky Camille Paglia: "Je v nejlepším zájmu lidské rasy a žen samotných, aby muži byli silní.". Je vhodné i dodat, že Camille je silnou kritičkou moderní podoby feminismu a brojí proti politické korektnosti, která nahradila dialog mezi muži a ženami. Ale pojďme zpět k síle. Nemluvíme totiž pouze o síle fyzické, ale také o síle psychické nebo morální. Slabý muž není neškodný. Slabý muž je ve skutečnosti mnohem nebezpečnější, protože absenci jeho síly musí nahradit zákeřností. Takový jedinec počká, až se oponent otočí zády a poté mu vrazí nůž do zad. Naopak silný muž nemá problém s přímou konfrontací, tudíž v něm nevzrůstá pocit křivdy ani neutichající touha po pomstě. Silný muž není dokonalý, občas může sáhnout k násilí a facka padne dříve než slovo. Ale tím, kdo vezme zbraň, nastraží bombu (nedávno jsme přesně tento případ měli i v ČR), snaží se destruktivně a krvelačně pomstít, je vždy slabý muž. Absence síly mu neumožňuje ustát konflikt, ohradit se, ubránit se. Je tak svými soupeři drcen, jeho sebehodnota klesá níže a níže, až dojde k bodu "zlomu". Zde dochází k erupci destruktivního násilí, které je buď směřováno na sebe a takový člověk může mít tendenci se "odstranit z tohoto světa", v horším případě obrátí své natlakovanou agresi vůči všem domnělým viníkům jeho neštěstí.

Síla jako záchranné lano

A když už jsme načali téma ublížení sobě, zaslouží si to trochu více pozornosti, už jen proto, že 80 % všech sebevražd jsou muži. Co pomůže muži v krizové situaci, kdy se rozhoduje mezi životem a smrtí? "Můžeš brečet, je v pohodě být slabý." je prohlášením, které je krásné na papíře a možná užitečné z ženského úhlu pohledu. V krizi mužského světa je tato věta naprostým "klišé" neschopným cokoliv změnit. Věřím, před přelezením mostu zábradlí vybrečel zoufalý muž litry slz. Nebyl to však pláč, který by ho dokázal zastavit od kroku z tohoto světa. Zastavila by ho však síla, případně naděje, že lze sílu získat zpět. Psychickou a spirituální. Vědomí, že zde je něco víc než utrpení, že ta bolest pomine a že vše jde řešit. Nejsou to nároky nebo očekávání společnosti, které muže láme. Není to tak, že můžeme říct, že muž nemusí být silný a okamžitě se všem změní životní trable na procházku růžovou zahradou. Pozoruji snahu o snížení nároků na muže. Dovolme mužům být slabí, být ovládáni emocemi, nebýt stabilní, apod. Slabost pro muže je ale jako nemoc. Můžeme říct: "Je to hrozně stresující ten tlak na to být zdravý, pojďme říkat nemocným lidem, že je normální být nemocný!". Nikdo nemocný ale nechce zůstávat nemocný, rapidně to snižuje kvalitu života nebo dokonce ho i ukončuje, každý se chce uzdravit. Je těžké být zdravý? Ano, vyžaduje to zodpovědnost, prevenci a důslednost. Stejně tak je i těžké stát se psychicky, fyzicky i duševně silným. Nelžeme si do kapsy, nesnažme se v rámci ohleduplnosti lhát mužům a tvrdit jim, že sílu v životě nebudou potřebovat, naprostý opak je pravdou. Nebojme se adresovat slabost, ale zároveň danému jedinci dodat víru, že to lze změnit. Dalším faktorem, který přispívá k tomu, aby se jedinec "nezlomil" je budování jeho odolnosti.

Odolnost jako jistota při krizi

Odolnost je další z mužských hodnot navázaných na sílu. Tu budujeme tím, že jsme vystavování přiměřenému tlaku a překonáváme překážky. Například v rámci bojových sportů je sportovec "otužován" údery v rámci tréninku, aby na ně dopadající rány neměly takový účinek v souboji. Takovou ránou může být právě prohraný zápas, který zabolí, ale zároveň buduje odolnost, charakter a pokoru. Pokud necháme chlapce, aby se této bolesti vyhnul v podobě fňukání, že za to může někdo jiný, ušetříme ho chvilkové bolesti na úkor dlouhodobé odolnosti. V životě pak ale vždy přijde okamžik, kdy už se ránám nelze vyhýbat a přijde jeden velký úder. Muž, který nebyl vychováván jako oběť a zažil už si nějaký ten úder, dostane tuto ránu, zkřiví obličej do bolestivé grimasy, ale stojí dále. Menší předešlé údery, které dostal, mu vybudovaly odolnost, která se nyní zúročuje. Díky jeho dlouhodobě budované odolnosti se mu nepodlomí nohy. Naopak muž, který měl vždy výmluvu, nějakého viníka mimo sám sebe, vždy schopný se vyhnout i nejjemnějšímu úderu je najednou zasažen plnou silou situací, které se tentokrát nelze vyhnout. Jelikož nezažil žádné jemnější rány, které by mu pomohly vybudovat odolnost, je tento úder okamžitý knockout. V rámci této metafory to znamená, že takový muž se fyzicky nebo psychicky zlomí.

Absence zdravých vzorů

Chybí nám tu vzory, příklady zdravého mužství, spravedliví féroví muži, kteří přistupují k chlapcům napřímo a důsledně. Nenechávají je být ufňukanými zbabělci, ale zároveň dokážou potrestat projevy nadřazenosti nebo násilí. A hlavně s nimi komunikují. Vše není černobílé a je nutno přiznat, že mužský svět často trpí nedostatkem komunikace. Být totiž drsným "generálem" vštěpujícím hodnoty nestačí. Je potřeba i komunikovat a vysvětlit chlapci, kde je smysl. Že "tvrdá" důsledná výchova není absencí lásky, záměrným trápením nebo snahou udělat mladíkovi těžší život, ale naopak projevem lásky a způsobem, jak zajistit, aby využil svůj potenciál a jeho budoucí život byl lehčí. Otevřenost a komunikace při výchově pak přináší i větší šanci, že daný jedinec bude schopný si v dospělosti říct o pomoc.

Mužský vzor jako podpora i usměrnění

Každý jsme individuální osobou, ale totožná je potřeba vzorů a někoho, kdo nás nejen podpoří, ale přistupuje k nám férově. Takový přístup může vypadat i tak, že nás náš vzor "usměrní", když "scházíme ze správné cesty". Přístup by se měl vždy odvíjet od toho, jaké vlastnosti dostal mladík "do vínku". Bojácný, úzkostný chlapec potřebuje ujištění, že i on může získat svou sílu a i když nebude fyzicky nejsilnější, má nespočet dalších možností jak svoji mužnost projevovat. A to férovostí, cílevědomostí, vyrovnaností a upřímností. Jiný chlapec je zase od přírody extrovertní, energický a dominantní. Tento nepotřebuje "živit" vědomí jeho síly, ale naopak upevňovat sílu morální, která znamená, že tyto svoje "dary" nebude zneužívat vůči slabším nebo ženám. Nedávno jsem například viděl video velmi mužného otce, který když se dozvěděl, že jeho syn šikanuje slabší, vzal ho na boxerský trénink, kde ho postavil do ringu s trénovanými soupeři. Pohled na to, jak tento "šikanátor" dostává nakládačku by asi pohoršil dnešní hypersenzitivní společnost, ale když jste se podívali na pohled tohoto násilníka, který si s úlevou sundává helmu a utírá rozseklý ret, věděli jste, že poté, co si zažil roli toho, kdo je drcený, již nikdy sám nebude tím, kdo šikanuje ostatní. Tvrdý maskulinní přístup otce tak nejen zachránil všechny chlapce spolužáky, ale zároveň i pomohl vybudovat charakter jeho syna, který chvilkově "sešel z cesty".

Empatie není všechno

Citlivost, empatie, být v kontaktu se svou feminní stránkou. Jako by nestačilo, že muži mají rok od roku nižší hladinu testosteronu, což se dost projevuje v jejich feminizaci, když ještě přidáme kulturní feminizaci, vznikne nám generace feminních citlivých mužů, kteří ale stále budou muset čelit nástrahám tvrdého maskulinního života. Empatie a soucit jsou krásné věci, ale samy o sobě poskytují jen krátkou validaci a ještě zvyšují závislost ostatních na externím potvrzení. Na místě je rozhodně podpora, ale ta upřímná a spravedlivá. Empatické nalhávání alkoholikovi, že nemá problém, je sice velmi citlivé a ohleduplné, ale znamená popostrčení ještě hlouběji do závislosti. Stejně tak je kladen důraz na to, aby muži chodili na terapie. Osobně nemám vůbec nic proti terapiím a dokonce i zastávám názor, že jsou velmi prospěšné (především skupinové terapie, které mohou být náhražkou za tradiční "mužské kruhy" a různá čistě pánská společenství), avšak nemůžeme přehlížet fakt, že koncept terapií více sedí emočně založeným ženám, než praktickým mužům. Ano, mluvit o svých problémech může i muži přinést krátkodobou úlevu, ale skutečnou změnu přináší až akce. Muži se chtějí cítit schopní.

Silný muž není agresor

Osobně jsem se setkal v životě s řadou agresorů a můžu vám upřímně povědět, že oni jsou vše, jen ne mužní. Ve skutečnosti jsou hrozně vyděšení, neustále se bojí, že svět odhalí jejích nejistotu a tak musí nekonečně krmit svou falešnou představu síly tím, že ubližují jiným a získávají nad nimi moc. Tito jedinci si ale vždy vybírají bezbranné oběti, někoho, kdo se nebude bránit. Nechtějí rovnocenného soupeře, nechtějí výzvu, chtějí jen rychlou a jednoduchou náplast pro svoje mindráky a nejistotu. I zde je řešením zdravá maskulinita. Nelze se zbavit lidí, které baví ubližovat ostatním, ale když budeme mít kulturu, kde jsou odvážní muži, nejen, že nedojde k tomu, aby se ze strachu přidali k agresorovi (což se často děje v případě šikany), ale jejich vlastní morální nastavení je vede k tomu se zastat slabších.

Strašák silných mužů a bláhovost jejich feminizace

Tradiční mužství s sebou nese sílu a ta může být děsivá. Proto se nedivím, že řada radikálních feministických hnutí brojí proti maskulinitě, snaží se ji nálepkovat jako "toxickou" a usilují o maximální feminizaci mužů. Feminní muž totiž nese nižší riziko, že ženu přemůže a tím pádem vyšší šanci, že se mu žena ubrání. Bohužel je realitou, že najdeme spoustu žen, které zažily nějaké násilí ze strany mužů a to se promítlo do jejich názorů. To se může projevovat až formou misandrie (nenávist k mužům). Pokud bych byl pokousán psem, pravděpodobně budu mít dost nepřátelský vztah ke všem psům a pochopitelně budu usilovat o to, aby, když už psi existují, tak aby bylo více čivav (metafora feminního muže) než pitbullů (metafora maskulinního muže). Problémem tohoto přístupu je, že zlí, násilničtí muži nikam nezmizí. Toto se netýká jen mužů, v rámci obou pohlaví najdeme osoby, které prostě nemají morální zábrany a pro svůj prospěch nebo jen potěšení ubližují všem kolem. Obecnou feminizací mužů, snahou odvrátit je od tradiční maskulinity však nedosáhneme toho, že ubude napadených žen, ale ubude mužů, kteří jsou ochotní a schopní se za ženu postavit a bránit ji. Starý perverzák ví, že tu kolegyni nemá plácat po zadku, ale je mu to fuk, co si o tom myslí společnost. Bude to dělat tak dlouho, dokud mu to bude procházet. Zde potřebujeme přítomnost muže, který řekne: "Hele tohle nedělej!" a ne, že svědek nevhodného chování odvrátí zrak a bude dělat, že nic neviděl, protože se bojí konfrontace.

Závěr

V rámci tohoto tématu bych mohl psát donekonečna a vydalo by to na nejednu knihu. Možná k tomu někdy dojde (napsání knihy), ale v rámci této delší úvahy jsem se snažil alespoň částečně nastínit skutečnou podobu mužství, bez zkreslení politickou korektností nebo dezinterpretacemi různými radikálními hnutími. Pokud jste dočetli až sem, budu rád když k tématu vyjádříte svůj názor v komentářích níže. Pokud jste žena, budu ještě raději, když mi sdělíte, jestli vám těchto několik stránek pomohlo trošku osvětlit mužský svět a principy tradiční maskulinity. Upusťme od nesmyslných pojmů jako "toxická maskulinita", pojďme si připomenout, o čem mužství je a oprášit jeho hodnoty. Když nebudeme zavírat oči před skutečností, že mužský život není lehký a je potřeba podrobit chlapce trošce toho smysluplného diskomfortu, můžeme docílit toho, že tu budeme mít silné, stabilní osobnosti, které se nejenom vždy zastanou slabších, ale také se nezlomí při první životní krizi a se stejným přístupem pak dokážou vychovat i další generaci mužů.