Zápisky progresu (blog)

Otevřený live deník autora těchto stránek a Tik Tokera Mike_like_progress. Blogové posty na téma seberozvoje, biohackingu a tréninku (mentálního i fyzického). Hodnotné informace podané zábavnou a dynamickou formou. Silně inspirováno stoickým veledílem "Hovory k sobě" římského císaře Marcuse Aurelia.

Příspěvky (obvykle) vychází každou druhou neděli.

Neděle 10/11/2024 - Manuál Elitního Randění a návrat k zápiskům

Uběhl více než rok od posledního příspěvku zde. Za tu dobu jsem totiž svou kreativní činnost směřoval do jednoho konkrétního bodu. Vytvořit ucelenou elektronickou knihu pro muže, zaměřenou na překonání vlastních limitů a rozvíjení potenciálu. Nejsem full-time spisovatel a tak jsem psal po večerech, často i po nocích a obětoval tomu vlastní volný čas. Protože v tom vidím smysl. V tomto období však už nezbývala kapacita pro uveřejňování mých obvyklých úvah formou těchto zápisků.

Nicméně, moje dílo se dočkalo svého dokončení, Manuál elitního randění si již nějaký ten měsíc můžete pořídit a já jsem hrozně vděčný, že touto formou mohu předávat své myšlenky i zkušenosti. Pevně věřím, že se jedná o knihu, která (nejen mladým) mužům pomůže najít správný směr a smysluplně na sobě pracovat. S finalizací tohoto cíle mi odpadla spousta psaní a já si najednou uvědomil, jak postrádám terapeutický účinek, který tento veřejný deník pro mě přináší. Naše pozornost je hrozně cenná, obzvlášť v době plné nekonečného rozptýlení a psaní o pokroku a všech pozitivních věcech je něčím, co člověku pomáhá zůstat "ukotvený" a soustředit se na to smysluplné.

Nevím, jak často sem budu psát. Rozhodně se však budu držet na pozitivní, možná trošku filozofické notě. Blíží se konec roku a já si připravuji osobní KPI (Key Performace Indicator – Klíčové ukazatele výkonnosti) pro příští rok. Právě v době, kdy jsem se snažil vše maximálně měřit a monitorovat jsem měl nejlepší výsledky. A nejlepší výsledky u mě přináší i nejvyšší míru spokojenosti. Jaké KPIčka sleduji a co to přináší je dobrým tématem, které tu určitě do budoucna rozeberu. Stejně tak i se spoustou knižních tipů, protože v poslední době čtu poměrně dost.

Pro dnes to bude ale jen tento krátký úvod, že se zde občas bude něco dít. Čte to zde někdo? Je mi to jedno. V rámci cílů bychom se měli zaměřovat více na to co můžeme ovlivnit, to znamená proces. Možná si to zde nepřečetl nikdy nikdo. Ale je to určitým prostorem, kde se snažím psát hodnotně a upřímně. Už jen to přináší velký přínos mě samému. A pevně věřím, že se třeba občas sem někdo proklikne z Tik Toku nebo odjinud, začte se a něco pozitivního si z těchto zápisků odnese. Zatím mějte hezkou neděli!

Sobota 28/10/2023 - Nová epizoda podcastu, společnost a názory

"Jo, volné místo blízko!" raduji se když parkuji v boční ulici. Vyskočím z auta a svižným krokem dojdu ke kavárně, sice už mám zpoždění, ale s pražskou dopravou to mohlo být i mnohem horší. Proběhnu kavárnu, ale nikde nevidím člověka, se kterým se mám potkat. Kouknu na telefon a říkám si: "To snad ne, že jsem v jiné kavárně!". Detailněší pohled na screenshot se zakroužkovanou kavárnou mě bohužel ujistí v tom, že jsem do navigace zadal špatnou adresu, jiný podnik. "Okej, tak jestli je to správné místo na druhém konci města, tak jsem v pr...". Rychle hledám správné umístění a je to půl kilometru daleko. Píšu omlouvnou zprávu a vydávám se na cestu pěšky.

Dorazím ke správné kavárně, přelítnu očima zahrádku a proběhnu i vnitřní prostory, přesto však opět neúspěšně. Ještě jednou kontroluji lokalitu a k omluvné zprávě přidávám oznámení, že jsem na místě. Z nedaleko zaparkovaného Porsche vystupuje vousatý kluk v bílé kšiltovce. Blíží se pomalým tempem, je vyšší jak já a je vidět, že na ramenech se podepsala buď hodně štědrá genetika nebo tvrdý trénink. Podáme si ruku a překvapivě je to hodně uvolněný stisk, žádný rádoby dominantní drcení kloubů, které by mohl člověk čekat. "Sabir" představuje se a sedáme si na zahrádku.

Sabira jsem zaznamenal na Tik Toku už nějaký ten měsíc zpátky. V jeho videích vždy zazní "Fatální chyba!" a jejich obsah je hodně nekorektní. Mluví o mužnosti, vztazích a nikdy si nebere servítky. Přiznám se, že osobně mně to přišlo přehnané. Když jsem pak narazil na jeho Instagram a měl možnost projít si některé příspěvky, došlo mi, že to nebude jen další šílený testosteronový "opičák", co má mozkové buňky jen proto, aby dokázal najít činky. Proklikl jsem se na Youtube, poslechl si některá delší videa, kde jsem viděl kombinaci zajímavých názorů, trošku přitažených názorů až přehnaných názorů. Ale vše doplněno znalostmi a celkovým dojmem, že to není jen "plácání prázdné slámy". Když jsem pak o několik dní na storýčku od Sabira viděl knihu od Freuda, napadlo mě: "Tohle musí být další host do mého podcastu!"

Napsal jsem tak Sabirovi a domluvili jsme se, že uděláme hodinový rozhovor. Zároveň to pro mě byla možnost vyzkoušet natáčení v jiném studiu, kde to nebude jen o zvuku, ale i vizuální stránka bude lepší, než u prvních dvou dílů. Zároveň jsem se rozhodl, že tentokrát to uchopím jinak a budu se snažit mluvit úplně minimálně, uchopit to jen jako rozhovor a pokládat otázky. Nejdříve to byla trochu výzva Sabira rozmluvit, ale technicky se vše povedlo, obsahově jsme se točili hodně kolem "sociálního darwinismu" (ve zkratce se jedná o přístup, který aplikuje "teorii přirozeného výběru" na společnost, což znamená, že razí přesvědčení, že přežít by měli pouze nejsilnější jedinci a slabé kusy i jejich geny zaniknout), hodnot muže a vztahů. I když se nešlo příliš do hloubky, za mě to bylo celkem povedené povídání, které nakonec po střihu vydalo na 49 minut záznamu.

Nahodil jsem to na Youtube, z vizuálního hlediska je to o 10 levelů výše, než všechny (dvě) moje předešlé epizody. Koncept nechat mluvit hosta je také poměrně osvěžující, přece jenom má to být host a ne komparz, který bude jen přikyvovat na to, co já kecám J Samozřejmě po vydání dílů jsem se dočkal i negativních reakcí nebo dotazů, proč dávám prostor někomu, kdo je jako "Andrew Tate z Wishe / z Kavkazu". Je to naprosto jednoduché, nedávno jsem debatoval s Timem, který je hubený liberální feminista,lakuje si nehty, má deprese a identifikuje se jako polyamorista. Člověk, který je svými názory, mindsetem i lifestylem vzdálen na míle daleko mému životu. Razí extrémně tolerantní, empatický přístup a názorově je tak přesný pak Sabira. Rád poznávám lidi z hraničních pásem spektra, lidi, kteří jsou svými názory mimo standardní proud a je mi jedno, jestli je to levé nebo pravé pásmo.

Určitě nebudu nikdy diskutovat ani dělat rozhovory s lidmi, kteří spadají do kolonky "extrémista", neuznávají principy slušného chování nebo vyloženě vyzývají k nějaké nenávisti. Názory, které jsou kontroverzní nepovažuji za nebezpečné nebo nějak nežádoucí. Kdybychom se měli omezit na to, abychom říkali jen věci, které nikoho neurazí, nemohli bychom říct vůbec nic, protože vždy se najde někdo, kdo si to vezme osobně. Nicméně, názor na popisovaný díl podcastu si můžete udělat sami, celé video najdete zde!

Neděle 8/10/2023 - Minimalismus a pořádek

Krátké dny jsou pryč a tak jsem musel na dnešní večerní výklus vytáhnout čelovku. Zapnu si červené světlo, které mě má ušetři t toho, aby nějaký nepozorný řidič ozdobil moje záda vzorkem pneumatik automobilu, ale spíše to působí jako "maják" pro večer se venčící psy, kteří z většiny nejsou zrovna fanoušci běžců. Možná, kdyby se nějaký utrhnul z vodítka (pamětní vzpomenou na legendární tréninkové metody z filmu Kickboxer s Jean Claud Van Damem), konečně by moje běhání stálo nějak extra za "řeč". Jelikož jsem se ale zatím nedočkal této silné externí motivace, musím si vystačit s jinými tématy.

Dorazím do pracovny a potěší mě pohled na můj téměř prázdný stůl, kde uprostřed na kožené podložce leží notebook, jakožto ústředí celého dění. Stranou je tiskárna, lampička a pár nezbytných psacích potřeb. To je vše. Pro mnoho lidí to bude naprosto standardní nastavení, ne však pro mě, jelikož bordelářství je jednou z mých nejvýraznějších negativních vlastností. O to více tíhnu k minimalismu, který mi pomáhá pozitivně stimulovat moji mysl. "Flow" probíhá úplně jinak, když přijdete někam, kde je řád, pořádek a vaše mysl nesklouzává k žádným rušivým elementům. Co v životě reálně potřebujete? Obrovskou výhodou je, že opravdu dneska lidem stačí k tomu fungovat a být úspěšní (obyčejný) počítač a připojení k internetu.

Takhle nějak podobně začínají reklamy na nějaký sázkařský nebo krypto-investiční scam, co? Ne, nechystám se vám tu začít prodávat nějaké kecy, jak za hodinu denně budete milionář a nemusíte vylézt ze sklepa baráku vašich rodičů. Jde spíš o to, že kolem myšlenek minimalismu se točí celá filozofie Stoicismu (kterou vychvaluji kudy chodím) a těmto ideím najdeme nespočty situací, kdy je můžeme úspěšně aplikovat. Doběhal jsem a jelikož jsem asi nezkrácenější člověk na světě (opravdu, při "sahání na zem s nataženýma nohama" jsem já ten, co mu dá dost zabrat se dotknout i vlastních kolen), potřebuji po jakémkoliv tréninku strečink, jinak se moje flexibilita ještě zhoršuje (jako by to snad ještě šlo).

Co tak mohu aplikovat? Minimalistické pojetí. Tři strečinkové cviky s důrazem na vědomé a poctivé procvičení. Potřebuji super-fancy-ultrakomplikovaný program? Ne. V rámci řady věcí se prostě stačí držet základů. Při mé snaze přibrat na váze mi také nejvíce fungovalo osvědčené držení se základních komplexních cviků: dřep, mrtvý tah, bench. Tohle platí v řadě oblastí, stačí si najít ty pravé osvědčené základy, neflákat je a především být konzistentní (po polikáté něco takového sem píšu, tak po tisícstošedesátdruhé?). A právě i pravidelnosti pomáhá minimalismus, protože minimalistické tréninky, minimalistické návyky a další systémy nepřekypující kvantitou mají mnohem vyšší šanci, že je budete dlouhodobě plnit. V jednoduchosti je krása i síla.

Dneska jsem přišel z běhání, vím, že mám udělat tento blogový post a připravit se na nový týden. Našel bych prostor pro 40 minut sofistikovaného strečinku? Ne. A kdyby ano, stejně bych ho pravděpodobně stejně flákal, abych to urychlil. Ale čas na tři poctivé cviky? Pohoda! Podobně to mám i v rámci využívání různých aplikací, v posledních měsících jsem zkusil asi 4 nové aplikace na sledování návyků. Tisíc různých možností, animací, gamifikace (za plnění získáváte body, postupujete do vyšších levelů, prostě je to jako hra) a stejně vše do týdne smazal a zůstávám u Zvyky (Habit tracker), protože je až kouzelně primitivní. Odškrtáváte návyky a vidíte statisticky, nic víc, nic míň. Kouzelné.

Začal jsem ale o minimalismu materiálním, k tomu bych jen jednoduše dodal, až budete dělat podzimní úklid, zkuste se u každé věci zaměřit na to, jestli jste ji za poslední rok použili a kdyžtak kolikrát. Takové to: "Může se to jednou hodit!" je nejhorší možná výmluva. Prostě to vyhoďte! Zákon schválnosti hovoří, že hned pár dní na to budete přesně tu věc potřebovat, tak se vyvztekáte, na jaké blbé rady jste to zase skočili, ale pak už tu věc nebudete potřebovat nikdy a pocit z pořádku a prostoru bude mnohem výraznější a trvalejší.

Jo a byl jsem na krásném koncertu, který byl také pojatý pěkně minimalisticky. Ale o tom zase někdy příště.

Neděle 24/9/2023 - Psací pauzička, černobílý svět a knižní tipy 

Nějakou dobu jsme se "neviděli" a důvod je naprosto prostý. Moje intenzivní směrování veškerých sil a kapacit na pracovní oblast a především absolvování intenzivního koučovacího kurzu, který zužitkuji ku vašemu prospěchu při individuálních konzultacích. O koučování ale příště, dnes mám trošku jiné téma. 

Asi každý jsme viděli Vlka z Wall Street s DiCapriem, ale tolik lidí neví, že skutečný "wolfie" Jordan Belfort si střihnul vedlejší roli jako uvaděč (scéna kde uvádí DiCapria jako pomyslného Vlka z Wall Street) na konci filmu. Jordan je oj*bávač par excellence, nejenom, že ve filmu není moc vidět, že odrbával především "obyčejné" lidi, ale ani jako kámoš se moc nevyznamenal. To, jak podvody dopadaly na "obyčejné lidi" je krásně vidět ve filmu Riziko (Boiler Room) z roku 2000, kde je to stejný příběh o principu "Pump And Dump" (nelegální technika manipulace trhů) a navíc tam uvidíte Vin Diesela s vlasama a Benna Affecka, než mu zamrznul ten debilní výraz. 

Zpátky ale k Jordanovi. Ve filmu můžete vidět, jak upozorní své komplice, že má odposlech a zachrání je tak od vězení. Takže trošku zlodějíček, ale dobrej kámoš, ne? Ale vůbec, ve skutečnosti Jordy všechny naprášil výměnou za nižší trest. Ale. Shrnuli jsme si, že Jordan je poměrně "morálně flexibilní", ale když necháme stranou jeho charakter, pokud byste se dostali k výukovým videím jeho "Straight Line Persuasion", budete sledovat mistra v akci a neuvěřitelnou úroveň prodejních dovedností. Stejně tak jeho kniha "Cesta Vlka: Přímka úspěchu" je jedna z nejlepších "salesových" knih, jakou si můžete pořídit. Samozřejmě musíte počítat s tím, že pár významných "ingrediencí" vynechal, a ty se dozvíte až v jeho programech, které nestojí úplně pár stovek jako knížka.

Dalším "záporákem" je Tim Ferriss. Ten získal titul v čínském kickboxu, ač vůbec boxovat neumí. Tim totiž poměrně rád papal a bylo to na něm vidět, k tomu zjistil, že existuje pravidlo v této odnoží kickboxu, které hovoří, že bojovník, který třikrát vykročí z bojiště je diskvalifikován. Timík tak místo bojování s protivníky prostě nahodil styl porazit hru samotnou a s pomocí své "plus size" postavy všechny soupeře vystrkal ven na styl sumo a stal se šampionem. Výhra v kickboxu bez boxování i kopání. Poté vydal "bestseller" Čtyřhodinový pracovní týden, který se raketově vyšplhal na přední příčky prodejů. Někteří trefně poznamenali, že řada 5-star recenzí byla od prázdných profilů, které poprvé hodnotily nějakou knihu. Zase našel Tím způsob, jak porazit hru? On sám nákup recenzí na objednávku odmítl, ale přiznal, že investovali miliony do věcných cen pro první zákazníky kupující knihu. Ale o hvězdičky a recenze se je přece neprosil. Samotná kniha je nejlépe prodejný typ kontentu v oblasti motivace - iluze zkratky. Kdo by nechtěl pracovat 4 hodiny týdně? 80 % knihy je za mě úplný sci-fi brak a 20 % má hodnotu (třeba tipy o outsourcingu a delegování nebo time-managementu). 

Po přečtení knihy jsem se tak cítil jako jeho soupeř v čínském kickboxu. Zařekl jsem se, že si od tohoto šarlatána nepřečtu už ani řádek. A vydrželo mi to asi 5 let! Před pár měsíci jsem dočetl Game Changers, což je skvělý koncept knihy, kdy si známý biohacker Dave Asprey zval různé úspěšné lidi do svého podcastu, ptal se na jejich tipy a triky a poté z toho udělal knihu. Teda i s řadou odkazů na svoje výrobky a společnosti, ve kterých má zainvestováno, ale tak pochopitelně si každý rád přihřeje polívčičku.

Jelikož jsem byl z Game Changers (bacha, neplést si se stejnojmenným filmem, který je radikální veganskou masírkou plnou polopravd a lží) nadšený, zeptal jsem se umělé inteligence, jaké knihy jsou podobné a mohly by se mi líbit. No a vševědoucí mi poradil "Nástroje Titánů", o kterých vím už dlouho, ale stále jsem Timovi nemohl odpustit Čtyřhodinový oj*b. Přečetl jsem více recenzí, relevantních, ne pět hvězdiček od Muhammada nebo Rajeshe. A vše hodně pozitivní. Tak s velkým sebezapřením jsem tuto bichli pořídil a musím uznat, že je to pecka. Ferriss konečně zhubnul a v tomto případě spíš působí jako prostředník, který zpovídá experty ve svém oboru. Jsem asi ve třetině a je to fakt úderné, bez zbytečné omáčky a s hodnotnými informacemi. Mažu Ferrisovi zamračeného smajlíka ze žákovské.

Bohužel jsem se zase rozepsal a tak nějak jsem zapomněl, co jsem tímhle postem chtěl říct. Asi to, že nic není černobílé a nabídnout pár zajímavých příběhů a tipů na nějakou tu naučnou literaturu. Hezkou neděli!

Neděle 30/7/2023 - Létání, mindset a výzvy

Po téměř přesně roce mám letět do zahraničí, což pro většinu lidí je radostná událost, protože to znamená cestu někam na dovolenou nebo poznávání nových míst, nicméně já osobně nejsem úplně největší fanda létání. Racionálně si umím zdůvodnit, že se jedná o velmi bezpečnou a efektivní formu přepravy, ale přesto mi vadí, že nemám kontrolu nad situací a ani si nemůžu jen tak vystoupit. Jo, kdyby mě nechali to letadlo pilotovat, jsem úplně v klídečku! Nejsem na tom teda tak, že bych kvůli tomu vůbec nevlezl do letadla, ale stejně je to rána pro moje ego, vidět kolem různé pasažéry a často děti, které v pohodě usnou ještě před startem a já skřípu zubama a potím se než se "aklimatizuji", že jsme ve vzduchu.

Je pravdou, že dlouho mi bylo trapně se o tom i zmínit, natož o tom psát. Nicméně, proto, abych dokázal tuto situaci změnit, musel jsem ji prvně přijmout. A to nelze snahou to popírat nebo skrývat. Za život jsem se ocitl v situacích, které byly objektivně velmi nebezpečné a některé i hraničily s reálným rizikem, že už to nemusím "rozchodit". Takové momenty však byly odlišné tím, že se vyžadovala moje reakce a měl jsem alespoň nějakou kontrolu. Situace, kdy musím zachovat chladnou hlavu, kdy jednám pod tlakem, jsou něčím, v čem se dokážu velmi dobře pohybovat a vytěžit z této adrenalinové aktivace maximum. To je rozdíl, jednat. Moje tělo nesnáší nečinnost.

"Co řešíš? Prostě se ožereš před startem a nějaké letadlo Ti bude fuk!" univerzální rada, kterou jsem dostal od nespočtu lidí. Je to efektivní rada? Ano. Je to řešení symptomů? Ano. Je to řešení problému? Ne. Alkohol velmi efektivně rozpouští jakoukoliv úzkost, zřejmě i proto je to tak oblíbená společenská droga. Jenže já osobně nemám rád řešení, která jen maskují nebo potlačují projevy problému. Můj overthinking a potřeba se ve všem vrtat mě zavedla k tvrdému zjištění, že nemám takovou kontrolu nad svou myslí, jakou bych si přál.

Když jsem zjistil, kde je rána, mohl jsem se pustit do "šití", obrazně řečeno. Pravidelná dechová cvičení jsou součástí mé denní rutiny, v rámci meditace jsem věčným začátečníkem, který to vždycky tak trochu flákal. Protože jsem moc neměl nějaký účel pro to pořádně meditovat. Ale teď už jo! Ve skutečnosti meditace nemá být o nějakém cíli a něco zbytečně "pushovat", ale tentokrát jsem potřeboval měřit efektivitu. Takže tep před začátkem meditace a tep poté. Dech, zastavení myšlenek, uvolnění těla, relaxace se zaměřením vyklidnit mysl i tělo a tím pádem stáhnout tep. "70 tepů za minutu, hmm, hrozně moc!", "75! Ještě horší!", "69, nebuď puberťák a neřeš v jakém kontextu je tohle číslo neznámější!", atd.

A pak. 58 tepů za minutu. 55 tepů po už 5 minutách meditace. Jasný, žádná sláva oproti tibetským mnichům nebo vrcholovým sportovcům, ale pro mě to bylo hlavní znak. To, co dělám, funguje! Ale bude to fungovat i v situaci, kdy nejsem v klídečku doma na měkkém koberci? Bylo mi jasné, že to zjistím. Přidal jsem vizualizace samotné situace a pak do třetice asi tu nejmocnější zbraň. Chlad! O otužování jsem psal nesčetněkrát, ale nemůžu přestat tuto činnost vychvalovat. Ponoření do ledové vody, šok, kterým tělo reaguje, je skvělou příležitostí si odzkoušet vědomé vyklidnění organismu. Sauna a pár poctivých minut v ledovém bazénku byla závěrečná příprava.

Nebudu to napínat. Zde by se hodilo asi nějaké vyvrcholení, ale ten pro mě šťastný konec je takový, že žádné drama nenastalo, protože to prostě fungovalo. Mé obvyklé pocení, sucho v krku a zvýšený tep se nekonal. Usedl jsem a soustředil se na to, jak jsem si situaci už desetkrát prošel v hlavě, jak věřím, že já sám mám kontrolu nad svým tělem, nepotřebuji nějaké berličky jako alkohol nebo prášky, které by mi sice usnadnily aktuální situaci, ale nepřinesly žádné dlouhodobé zlepšení. Takto jsem si s čistou hlavou vychutnal vzlet i s pohledem z okénka, měl pár minutek, kdy jsem cítil trošku nekomfort a můj tep z nějakých klidových 70 tepů vyskočil na odhadem něco málo přes 80 a po chvíli se zase ustálil zpět.

Pro většinu lidí situace, kterou nijak neřeší, naprostý standard, který je spíš nudí. Jenže je to o tom, že každý máme nějaké svoje individuální výzvy, každý jsme jiný. A moje zraněné ego, které mi pokoutně našeptávalo "Asi jsme slabší, než všichni ostatní v tomhle letadle!" jsem umlčel rázným: "Kolik z těchto lidí by dokázalo mít v ruce nabitou zbraň, jet na maximum výkonu, jednat racionálně a zodpovědně? Kolik těchto lidí zápasí a vystavují se riziku zranění? Kolik z těchto lidí mělo přeražený nos úderem hlavičkou?". Ano, v situaci nervozity z létání jsem asi objektivně slabší, ale v tisíci jiných situacích jsem na úplně jiném levelu. Moje dnešní vyprávění je pro mě radostné, protože vím, že propocené košile v letadle jsou pro mě minulostí, ale především tímto chci motivovat všechny, kteří se perou s nějakými výzvami. Je možné si s tím poradit! A je úplně jedno, jestli máte problém dojít do obchodu, přednášet v práci, oslovit holku nebo skočit s padákem. Všechno je možné zdolat, ale prvním a nejpodstatnějším krokem je věřit tomu. Takže věřte a "vidíme se" za 14 dní.

Neděle 18/7/2023 - Naše maskulinní a feminní stránka

Zapálil jsem si vonnou tyčinku s vůní Sao Paulo dřeva. Údajně se má jednat o posvátné dřevo, takže by mi mohlo posvětit toto vydání zápisků, které jsem v neděli rozepsal a dnes se snažím dokončit, abych zaplácl dvoudenní zpoždění oproti mému plánu mít nový post každou druhou neděli.

Když tu tak koukám na tu zapálenou vonnou tyčinku, říkám si, že by mnozí řekli, že je to docela "gay". Což používám jako metaforu pro činnost, která je feminního charakteru. A ano. Když si přečtete skvělou knihu Breaking BUDs, která je celá o tom, jak projít výcvikem a úspěšně se stát elitním členem Navy SEALS, dozvíte se, že není nic víc gay, než se v promočených trikách uprostřed noci mačkat na své spolubojovníky. Ale zároveň je to nejlepší možnost, co vás může potkat, protože lidské tělo generuje dost tepla, a tím pádem takové mačkání spolehlivě oddálí hypotermii (podchlazení).

Další zmínkou je, že autor vřele doporučuje psaní deníku, ale satiricky zdůrazňuje, že to není žádný ženský deníček, ale "Zápisník mentálního a fyzického stavu." To už zní trošku víc maskulinně a zaměřeno na výkon, ne? Co se tím snažím říct je to, že každý člověk je kombinací feminní a maskulinní energie a obě jsou potřebné pro naše správné fungování. Hodně zjednodušeně by se dalo povědět, že sílu jednotlivé energie poznáme podle toho, jestli máme problém spíše s činy (málo maskulinní energie) nebo s prožíváním (málo feminní energie).

Pokud teda "jedete bomby", trénujete, vyděláváte cash, plníte cíl za cílem, ale stejně občas cítíte prázdno nebo si nedokážete pořádně užít všechny ty úspěchy, chce se to trošku zaměřit na energii milovníka a zapojit do svého života nějaké ty věci, které jsou "gay". Procházka do přírody, aromaterapie, psaní deníku, meditace zaměřené na vděčnost nebo soucit, malování, hraní na hudební nástroj, poezie, atd.

Když ale bulíte u každého filmu, věčně overthinkujete, cítíte nejistotu, pořád lítáte hlavou někde v oblacích, ale nemůžete se dokopat k žádnému činu a výsledky v realitě nepřichází, značí to slabou energii válečníka. Zde pak je na místě se zaměřit na ty tradičně maskulinní činnosti jako bojové sporty, silový trénink, otužování, adrenalinové věci, překonávání se, apod.

Emoce nejde potlačovat a je to nezbytná součást našeho života. Ultimátní cíl maskulinity je absolutní jistota ve své schopnosti a svoji roli. A vše podpořeno odvahou. Odvaha být autentický a (s prominutím) sr-t na to, co si o tom myslí ostatní. Proto nepodceňuj podstatu feminní stránky své osobnosti. Neznamená to, že musíš nahodit sukni a nosit make-up, ale pokud cítíš, že by Tě někam mohlo posunout malování, ale říkáš si, že až se kámoši dozví, že ses přihlásil do výtvarného kroužku, tak řeknou, že je to "gay" a že kvůli tomu jsi málo mužný, uvědom si, že to oni jsou (zase s prominutím) posr-ní až za ušima, že by někdo mohl pochybovat o jejich mužnosti nebo orientaci.

Závěřem a posláním dnešního postu je, že je dobré poslouchat jak svoji mysl, tak i duši. Neomezovat se v tom, co člověku přinese radost jen proto, že by to někdo mohl vnímat negativně. Kašlat na názory a pohledy ostatních. Chce to odvahu být autentický. A odvaha je základem mužství.

Neděle 2/7/2023 - Nevzdávej to - o nudě, komfortu a růstu

Co je to tady za bordel? Zjistil jsem, že tohle bude chtít trošku úklid a hlavně systém. A tohle zjištění mě dlouho zdrželo od tohoto postu. Ale vezměme to od začátku. Přiznám se, že jsem v poslední době trochu pochyboval o smyslu těchto zápisků. Poslední příspěvek je z 25. května a já jsem si říkal, že "Už musím sakra něco zase napsat!", ale prokrastinoval to týden po týdnu. Když jsem se dnes vydal změnit prostředí a právě teď po pěti minutách zírání na barevnou počmáranou zeď ve Vnitroblocku stále neměl tušení, o čem to dnes má být, začaly mě přepadat myšlenky typu: "Vždyť o co jde? Stejně jsem to bral jako trénink psaní a píšu toho spoustu! Můžu se na tohle konkrétně vykašlat! Budu psát něco jiného! Vždyť ani nesleduji, jestli tohle někdo čte. Určitě to nečte vůbec nikdo!".

K mému štěstí mi tohle moje ukňourané přemítání pomohlo zastavit nechtěné vdechnutí kouře. Ty vole, klasická cigareta? Tady na hyper-hipsterském místě? Sem jezdí všichni maximálně na elektrické koloběžce, dají si sojové laté a když už to má doprovázet pravidelná dávka nikotinu, je to ve formě nějakého elektronického nahřívacího/parního/nebo nevím-co barevného přístroje tvaru mini-dilda, který aspoň vydává páru/kouř s vůni namražených borůvek s troškou kokosového oleje. Třeba. Ale ne, tohle je typický kouř ala "nonstop bar v roce 2000".

Ale ne, já jako správný klikař musím chytnout týpka, co zřejmě cestuje z minulosti a přinesl si pěkně klasicky krabku "Máček" a samozřejmě si sedne co nejblíže ke mně. Asi je na čase "zvednout kotvy". Jenže! Tohle moje mini-nasrání mě přivedlo k zajímavému zjištění a to, o co konkrétně jde. Ihned jsem měl záminku, únikovou cestu! Moje hlava zaplesala, jakmile mi nabídla spásný plán: "Sedíme venku, týpek tu může kouřit, ale přece tu nebudeš sedět v kouři, to je asi znamení, že bys měl ten notebook zaklapnout a měli bychom se na to dneska vykašlat!". Naštěstí už nejsem amatér v tom, že naše mysl je nejvíce kreativní v tom ohledu udržet nás v pohodlí a nejlépe směřovat naši pozornost jenom k potěšení a instantním odměnám. Zatímco moje líné já už si malovalo, jak mě dotáhne domů na gauč nekonečně scrollovat na Instagramu nebo mě přemluví, že Brazzers Premium by určitě stálo za zkoušku, já jsem se zkusil ponořit do toho, před čím chci utéct.

I když je to takové psaní ala "všehochuť", bez nějaké extra pravidelnosti, pochopil jsem, že i v tomhle ohledu dochází k vývoji a tyhle moje zápisky jsou už v úplně jiné fázi. Na začátku jsem udělal to, co doporučuji každému, kdo s něčím začíná. Akci. Prostě nemůžete nekonečně plánovat, přemítat a zvažovat, protože uplyne několik měsíců a vy možná budete mít dokonalé plány, ale nic hotového. A jak hovoří známý citát: "Dobrý plán dnes je lepší než dokonalý plán zítra!", prostě jsem psal. Tehdy to byla nejlepší volba. Ale už nejsem na začátku těchto zápisků a je potřeba "upgrade". A zde je ta moje hlavní překážka. Pochopil jsem, že s přibývajícími texty zde jsem dospěl do fáze, kdy to potřebuji posunout výše a dát tomu trošku lepší formu a řád.

Lehce jsem prolétnul svoje dosavadní posty a se vší pokorou musím uznat, že různě na sociálních sítích člověk přizpůsobuje kontent publiku, rychlé době, snaží se být stručný a někdy i trochu kontroverzní, protože dramata táhnou, což pak nese i počty zhlédnutí. Ale zde? Tady píšu maximálně autenticky, zde to jsem přesně já, kašlu na stručnost, kašlu na provokaci, nesleduji, jestli sem někdo chodí, vůbec se nefixuji na výstup, jen proces. A především zde uvádím z mého pohledu nejcennější informace, které jsou tak nepatrně "schované" pro ty, kteří dokáží investovat trošku času přečíst si něco hlubšího a delšího. Takže můj závěr je, že cenu to rozhodně má a přidanou hodnotu pro čtenáře zde nepochybně vidím. Musím však egoisticky vzít v potaz i to, abych se tímto sdílením někam posouval. A tím krokem, kterému se moje podvědomí bránilo, je závazek. Nově zde nastavuji pravidelnost, nový příspěvek se objeví každou druhou neděli.

Možná ještě lehce změním formu, koketuji s představou obohatit to alespoň o nějaké ilustrační obrázky, případně dát více prostoru zpětné vazbě. Plus rozhodně potřebuji monitorovat, jaká témata jsou už zde rozebíral, abych se příliš neopakoval. Každopádně všechny tyto plánované kroky mají jedno společné. Úsilí. Nebyla to náhlá ztráta inspirace, proč se mi už nechtělo zde dál publikovat, ale bylo to vědomí, že aby mi to zde něco dále dávalo, potřebuji jít trošku do diskomfortu, udělat závazek a pokračovat na těžším levelu. A častokrát když stojíme před přechodem do vyššího levelu, snažíme se spíš najít únik ze hry.

Dnešní post bych zakončil důležitou myšlenkou z knihy Atomové návyky. Spousta lidí si neuvědomuje, jak je nuda nebezpečný jev v rámci návyků a implementace nových vzorců chování. Po nějaké době se začneme nudit, už necítíme ty výrazné pozitivní emoce, činnost nás už tak nestimuluje a začneme o ní pochybovat. Pak to buď vzdáme anebo si uvědomíme, že stagnujeme a je potřeba jít o úroveň výše, znova se namotivovat nebo se vrátit ke zdroji a pamatovat, že vše děláme kvůli určitému důležitějšímu dlouhodobému cíli. Pokud máte činnost, do které jste už investovali (ať už je to čas nebo peníze) a začínáte se nudit, uvědomte si, že je škoda nechat ten "vlak zastavit". Nás mozek miluje status quo a pohodlí, ale to není místo, kde bychom rostli. Ahoj u dalšího postu, nyní přesně za dva týdny!

Neděle 28/5/2023 - Aktivní odpočinek, regenerace a flow

Po delší odmlce jsem zasedl za klávesnici nabitý energií z prvních letních dnů. Tento víkend jsem trávil mou oblíbenou činností, opalováním a čtením. Trošku nuda vzhledem k tomu, jaké motivační kecy a videa mám, ne? Chápu, že videa z pronajatého sporťáku, kecy o lvech a vlcích nebo pozérské kouření doutníků má na sockách větší úspěch, jenže tenhle blog je o autentickém rozvoji a nesnažím se ti prodat nějaké shit tipy nebo krypto-pyramidu. Je nutné si uvědomit, že "peak performance" (špičkový výkon) je dočasný stav, kdybychom byli schopni takto fungovat neustále, už by to nebyl peak performance, ale průměrný výkon. A nikdo kdo čte tento blog snad nechce být průměrný. Prostě nelze vzít tempo sprintu a běžet tak maraton. A život je prostě víc maraton než sprint, i když frajeři s pochybnými reklamami na krypto a sázky se vám snaží nakecat opak. (Ne kámo, fakt neexistuje zaručený bezrizikový způsob, jak udělat 300 % za týden)

Aktivní nebo pasivní relaxace. Mluvil jsem o tom na mé přednášce v minulém roce. Je dobré zařadit do svého programu 1x - 2x týdně činnost, která vás dostane do "flow". To je stav, kdy jste v určité formě "tranzu", jste naprosto soustředění na danou činnost, čas jakoby nexistoval, focus je absolutní a kreativita na úplně novém levelu. Flow jsme všichni zaživali jako děti, když jsme si hráli s hračkami a najednou přiběhla rozzuřená máma s "Kolikrát Tě mám ještě volat k obědu?! Deset minut to opakuji a ty mě úplně ignoruješ!". Jenže to nebyla žádná záměrná ignorace, to byl stav flow, který nám "odfiltruje" veškeré okolní jevy, takže nějaké volání k obědu nemá šanci k nám vůbec proniknout.

Flow často zaživají hráči počitačových her, kdy dokážou zapomenout jíst i pít, o (ne)vnímání světa kolem ani nemluvě. To už není úplně ten nejzdravější způsob, jak se dostat do flow. Zlehka odbočím k této subkultuře. Obecně jsem poměrně kritik PC her a to proto, že sám jsem toho odehrál víc než dost a vím, jak hraní může být návykové. Takže pokud je vaše ultimátní relaxace hraní, zkuste se zaměřit na to, abyste hráli přiměřeně a netrávili čas před monitorem na úkor vlastního rozvoje a skutečných zážitků. Můžu vám říct, že mám řadu skvělých vítězství v PUBG Mobile a i když jsem dal skvělé headshoty s AWM odstřelovačkou, na smrtelné posteli si raději vzpomenu na skutečná vítězství a životní interakce, než na chvilkovou záplavu pozitivních hormonů způsobenou virtuálním děním na malém displeji.

Ale to jsem trošku odbočil k hrám a je na čase s vrátit k relaxaci. Najděte si svoje flow, něco, co vám "vypne" hlavu a umožní se zrelaxovat. Flow je prostě určitá forma velmi efektivní meditace. Jaké činnosti flow přináší? Hraní na hudební nástroj (piano, kytara, atd.), sporty (bojové sporty, fotbal, beach volleyball, atd.), společenské hry (bowling, šipky, billiard, deskovky, atd.), umění (kreslení, skládání hudby, sochaření, atd.), sex (když se na něj soustředíte a nemyslíte jen na výkon) nebo i věci více pasivní. To je třeba poslech hudby, horká vana nebo masáž. V mém případě má pasivní flow spoustu podob, ale ta, kterou jsem dnes aplikoval, je čtení v přírodě, vystavený slunci. Ještě k tomu přidávám trošku groundingu, neboli uzemnění, což je jednoduchá technika, kdy prostě chodíte bosýma nohama po trávě. Taková chvilka v přírodě mě vytrhne z dennodenních starostí a pomůže mi načerpat energii.

Já vím, že vám všichni motivátoři říkají, jak musíte jet "Everyday hustle!"a nikdy nepřestat "Grindit!", ale nejlepší výkony podáte, když máte odkud brát energii. Já jsem si následně vyklusnul 5 km, bez trička samozřejmě, abych trošku mohl exhibovat se six-packem, ale principem smysluplného běhu (a jakéholiv tréninku) je, že jsem dostatečně kvalitně spal a moje tělo mi dovoluje podávat výkony. Běh, kdy bych místo soustředění na tempo, formu a dýchání jen myslel na to, jak hrozně jsem se nevyspal a co za pracovní resty budu řešit v pondělí, by mi moc nedal. Cokoliv děláme je o soustředění, multitasking je nesmysl, proto musíte umět přepnout hlavu na monotasking a to jde jen, když máte dostatek mentálního kapacity. A tu nemáte bez odpočinku.

Aby vás to nesvádělo k opačnému extrému, a to tomu, že budete kempit celý den na gauči a bezcílně scrollovat na telefonu s výmluvou, že "relaxujete", je dobré si čas na odpočinek a relaxaci zanést do kalendáře. Vyhradit si čas, nejlépe si i předem stanovit, jakou formu ten odpočinek bude mít. Tím pádem se vyhnete nějakým vnitřním výčitkám, že se flákáte a zároveň se vyhnete tomu, abyste se skutečně flákali. V rámci fitka máte svoje "cheat days", je dobré tento model zařadit i pro vaši hlavu. Zařaďte prostě aktivity, kdy "ztrácíte pojem o čase", ať už je to na masérském lehátku nebo při smečování při beachi. Bez tohoto jemného promazání totiž hrozí riziko, že se váš "motor" zadře a ten nekonečný neúprosný grind přeruší absolutní paralýza, kdy prostě tělo nebo hlava řekne "stop!" a vyřadí vás z fungování na týdny nebo měsíce. A i když to zní jak prodejní argument pro sjednání úrazové pojistky, opravdu to má něco do sebe. Nejlepší výkon nepodává ten nejvíce unavený, co se drtí nesmyslným tempem a tisíci rozdělanými prioritami. Nejlepší výkon podává ten, kdo má dostatek energie a úsilí pro konstantní smysluplnou práci s maximálním soustředěním.

Sobota 9/4/2023 - Core, kardio a přibírání

Ne, dneska nemám žádné zábavné příhody z vířivky. V mé aplikaci pro sledování návyků dnes odškrtávám 4. den tréninku bez pauzy a cítím, že to bude chtít rest day. V poslední době jsem si oblíbil více "funkční" tréninky, které stojí na třech hlavních principech. Shyby, stojky, core. Snad nikdy jsem nezaznamenal takový nárůst síly v krátkém období, přibývám na váze (další z mých cílů) a hlavně se cítím fakt dobře. Plus jsem si oblíbil takový "fancy" cvik a to údery palicí do pneumatiky. Je to prostě věc, kterou když jsem dal na storýčko, tak mi každý sledující, co bydlí mimo Prahu, zareagoval: "Mám na zahradě kupu dříví, tam se můžeš přijít vybít!" nebo "Potřebuju zatlouct sloupky pro plot, tak kdy přijedeš, haha." Nic proti, protože opravdu fyzická práce dokáže vybudovat hodně odolné a funkční tělo.

My, co se věnujeme bojovým sportům, víme, jaký význam má síla úchopu a fakt nechceš dostat do dvojice týpka z farmy, když jeden z nejlepších cviků na úchop se jmenuje "chůze farmáře". Když každý den nachodí 10 km s kbelíky v ruce, tak když Tě čapne, tak si říkáš, že pacifikuje býka jednou rukou, zatímco druhou ještě stíhá dojit krávu. A jen doufáš, aby si ty ruce nespletl. Čím se dostávám k tomu, že jako doplňky teď hodně zařazuji "podceňované" partie, předloktí a zápěstí (úchop), trapézy a krk. Samozřejmě, že výrazný bicák vypadá líp a u bazénu udělá více parády, ale pokud chceš tělo, které je "fight ready", musíš drtit i tyhle nevzhledné, ale brutálně důležité partie.

Průměrně jedu v poslední době 17-19 tréninků měsíčně a pro tracking workoutů jsem objevil skvělou appku Hevy (nemám z toho provizi, ač bych rád měl). Já ji používám na Androidu, ale věřím, že existuje i pro iOS. Má svoji free i placenou "pro" variantu. Jenže už ta "free" je dost nabouchaná. Zapisuješ cviky, série, opakování, vyskakuje Ti, když uděláš nějaký rekord, zpětně se můžeš podívat, jak se vyvíjí Tvoje "volume", délka tréninků, zvedané váhy, Tvoje váha, atd. Vlastně ani nevím, co víc je v té PRO verzi, protože už ten základ je dost nabušený. A když se mrknu na reporty, vidím zde samé shyby (většinou aspoň 30 za trénink), kliky ve stojce (core a ramena si to chválí) a pak i kardio (veslování a běh).

Veslování mě přivedlo na zjištění, že to prostě dneska už nejde mít lehčí. Sám miluju airbike, ale ten ve fitku, kam chodím, je asi v servisu, kde pracuje Super Mario (to je ale instalatér, ne opravář, ne? – Ale to je fuk!), protože tam je tak počtvrté za poslední půlrok a vždy tam pobude minimálně měsíc. Abych nahradil Airbike, rozhodl jsem se pro veslovací stroj. Ale neumím to samozřejmě. Takže se tam uvelebím, otevřu Youtube, mrknu na pár reals, hned vím jak na to i se shrnutím nejčastějších chyb. Tohle tady nikdy nebylo! Prostě dřív, když ještě nebyly sociální sítě ani YT tak rozšířené, tak si prostě měl přístup k informacím, které Ti předal někdo osobně, případně přes ICQ (pamětníci budou znát). A tehdy ses třeba dozvěděl, že nejdůležitější je brát BCAA, před i po tréninku a prakticky sis neměl jak ověřit tohle info, takže jsi nevěděl, že pro silový trénink je to úplně sh*t rada.

Ale dneska? Chceš být powerlifter, maratonec, crossfiter, fighter nebo baleťák? Ze všech sportů prostě najdeš na Youtubu autority, někoho, kdo už dokázal to, kam se chceš vydat. Můžeš si ty lidi poslechnout, stáhnout si jejich tréninky, jídelníčky, okopírovat jejich mindset, atd. Ale odmakat si to musíš sám. To je asi důvod, proč spousta lidí zůstane zaseklá v průměru, i když se na každém rohu válí konkrétní "mapa s cestou k pokladu." Pokud se někým chceš stát, z hlediska informací je tohle nejlepší doba. Takže zpět k veslování a běhání. Dost jsem se bál kardia, protože všude kolem jsem slyšel a četl: "Ty vole, ale kardio při přibírání, to je hrozně kontraproduktivní!". Jasný, chci přibírat, ale taky chci vyběhnout schody bez zadýchání a nelapat po dechu, když na mě moje frajerka zakřičí: "Tvrději, nepolevuj!".

Tak jsem víc pátral a studoval a samozřejmě si ověřil, že všechny tyhle "strašáky" můžu úplně vypustit z hlavy. Kdybych totiž minimálně 3x týdně jel 2 hodiny pořádného kardia, tak už by se dalo polemizovat o negativním efektu kardia na přibírání. Ale nějaký výklus dva, tři kiláčky nebo deset minut veslování Ti rozhodně silový trénink nezabije. Naopak, některé studie hovoří o pozitivním efektu při vyváženém spojení silového tréninku a kardia. Běhám teda malé úseky, souhrnně tak 25 km měsíčně a pár desítek minut na Airbike/veslovacím trenažéru a výsledek je, že déle vydržím v sauně, méně odpadávám při sparingách a frajerka si taky nestěžuje.

V rámci tréninku "hlavy" jsem tento měsíc dočetl "Never Finished" od legendy Davida Gogginse a je to opět nářez, prostě hard shit pro někoho, kdo se chce podívat do nejtemnějších zákoutí své duše. Na Amazonu jsem četl recenzi, že David v knize zbytečně moc používá vulgarismy a že shazuje ten obsah. Nechápal jsem, jak někdo ze snowflake oddělení zabloudil k této knize, ale kamaráde, tenhle člověk běhá skoro 300 km na jeden zátah, tak to nejde napsat jinak, než že je to "kurva vole výkon!". Pokud teda nejste přecitlivělí na vulgární mluvu, tuhle knížku můžu doporučit. Vyšla teda ale jenom v AJ. O knihách jsem se tu v minulosti dost rozepisoval a rozhodně ještě budu, ale dobrou zprávou je, že čistě pro tipy a recenze na knihy můžete nyní mrknout na můj nový Bookstagram ZDE.

Ještě na skok k tomu fyzickému tréninku. Shyby jsou opravdu zlatý cvik. Klasické i se zátěží. Nejen, že záda porostou, ale ty pevné úchopy hrazdy se pozitivně podepíšou i na předloktí. A to core, vygoogli si cvik "dragonfly". Neskutečná pecka na sílu celého těla, cvik, po kterém zažiješ břišáky v ohni jako nikdy předtím. Jasný, aby si s nimi mohl machrovat u bazénu, budeš muset trošku poladit i dietu (pokud teda nepatříš mezi nás šmejdy, co máme geneticky nízké procento podkožního tuku), ale po tomhle tréninku zapomeneš na kraviny jako zkracovačky nebo sedy-lehy. S tímto tipem se pro dnes loučím a ať už cvičíte cokoliv jakkoliv, vytrvejte. Disciplíně zdar!

Neděle 19/3/2023 - Hovory z vířivky

Psaní mě fakt hodně baví. Jaké to překvapení, když tahle stránka je dlouhá jak evropský předpis, jak správně prodávat ředkvičky, že? Ale i přesto jsou dny, kdy se prostě musím trošku "nutit". To je třeba právě teď. Patnáct minut totiž koukám na prázdnou stránku ve wordu, uvažuji jaké téma mých veřejných úvah dnes zvolit, moje noha klepe do 130 BPM hardtechno mixu a ani to nepomáhá, abych se úspěšně dostal přes první dva odstavce. To je totiž celé tajemství úspěchu. Začít, dělat, roztlačit vlak. První krok je nejtěžší, samozřejmě že vytrvalost je pak taky sakra významná, ale když s něčím nezačnete, je úplně fuk, jak vytrvalí byste pak byli. Stejně tak já vím, že jakmile napíšu první dva odstavce, vše je najednou lehčí, moje mysl najíždí do "flow", ruce chytají prstoklad Johnnyho Sinse a text se kupí.

Jenže já mám teprve jeden odstavec. A dnes bojuji s tím, jestli to má být více vážné nebo zábavné. Chtěli byste spíš číst o tom, jaké dělám pokroky v běhu a jak se mi zlepšilo kardio nebo příběh o zdvořilé mezigenerační konverzaci ve vířivce? Pojďme to zlehka odlehčit a pro dnes volím tu druhou variantu. Už v minulosti jsem psal o mých pravidelných návštěvách sauny, což je skvělý prostředek regenerace. Ať k tomu přidáme i hodnotné info, podle Andrew Huberman je optimální čas pro maximální zdravotní benefity saunování a otužování celkem 11 minut pobytu v chladu a 57 minut v sauně. Souhrnně za týden.

Ale zpět k mé příhodě. Chodím do sauny, kde máte možnost jít do vířivky, která má kapacitu asi 5 lidí. (A samozřejmě se pravidelně někteří lidé snaží tento "rekord" zlomit). Dáte sprchu po saunování, odhodíte prostěradlo a hupsnete do vířivky. Zde je jediné místo, kde máte povoleno vzít si plavky, ale moc lidí to neřeší, takže prostě jste jak vás pán Bůh stvořil. Stejně tak jsem při své poslední session zamířil dát chvilku relaxu v bublinkách a naštěstí bylo zrovna méně obsazeno. Jednou z přítomných byla madam v pokročilém věku (v následujícím hovoru, mi sdělila, že maturovala před 50 lety, tak jen tak pro představu).

Každý, kdo někdy zažil, že si starší osoba přisedla k němu ve vlaku nebo v autobuse, ví, že tito lidé se nadšeně pustí do hovoru s kýmkoliv. Stejně tak v tomto případě jsem zjistil, že jelikož další přítomní ve vířivce nemluví česky, obrátila se na mě se začátkem hovoru. Což o to, už dávno nejsem vylekaný extrovert, takže mi vůbec nevadilo prohodit pár slov. Jenže… Když už se tak bavíte, tak je samozřejmě vhodné udržovat oční kontakt, ale prostředí společně s Archimédovým zákonem posilněným o trysky vířivky způsobilo, že před paní se nadnášely "bójky" z určitých partií. No a to nepíšu pobouřeně, rozhodně nejsem žádný puritán, na druhou stranu ten vícegenerační věkový rozestup popíral možnost, aby to bylo nějak sexy, takže jediné co zbývalo byla hrozně komická situace.

To je situace, kdy se prostě nechcete smát! Paní moc příjemná, její schopnost nahodit smalltalk naprosto obdivuhodná, ale ještě větší klobouk dolů smekám před schopností nenuceně dál hovořit o vnučkách a přitom obratně usměrovávat všechny neposlušné části těla pod vodu. Teď prostě vidíš i lidi kolem, jak jim cukají koutky a i když neumí česky, komičnost situace je mezinárodně srozumitelná. Vydržím nevybouchnout smíchy a po chvíli mizím na další kolečko pocení. Říkám si tak, že je opravdu škoda, že se mladší lidé více nebaví. Přirozeně, nezávazně, při čekání na tramvaj nebo ve frontě. Právě ono umění udělat to tak, aby to neznělo jako pouliční prodejce, někdo, kdo přišel žebrat nebo "creepy týpek" je obdivuhodnou schopností. A ještě to zvládnou nonšalantně zatímco nenuceně krotíte části svého těla pod náporem bublinek, to je něčím, co z paní vytvořilo můj nový vzor, nezpochybnitelná mistryně konverzace v praxi! Rád vás uvidím u dalšího dílu nově vznikajícího seriálu: "Hovory z vířivky!" Příště už se ale zase vrátíme k nějakým vážnějším tématům, slíbil jsem třeba více povídání o neurotypech, tak bychom se na to mohli podrobněji mrknout. Mezitím se můžete mrknout na Tik Tok, kde mám už přes 300 videí nebo pokud řešíte konkrétní situaci, kterou byste rádi probrali, domluvme si online call.

Neděle 19/2/2023 - Informační dieta a síla myšlenek

Dieta je sakra podceňovaná věc. A ne, neudělal jsem si žádný rychlokurz výživového poradce a nebudu se vám teď snažit prodat svůj zázračný jídelníček. Dnešní post se totiž vůbec netýká jídla, takže buď okej, klidně u čtení do sebe nacpi ten kebab. Chci se totiž zaměřit na opomíjený způsob, jak si udržet zdravé tělo i mysl, a to pomocí diety informační. Čím více informací se na nás hrne, tím je pozornost cennější komoditou, a to vědí i všichni "distributoři" informací. Pokud si toto uvědomíme, můžeme si vybrat, jestli využijeme ten nespočet informací pro náš růst nebo ze sebe necháme udělat produkt.

Nedávno jsem viděl úplně původního Vetřelce a samozřejmě jsem se opět rozplýval nad hypermaskulinním týmem mariňáků (včetně latino drsňačky), kteří nešli daleko pro ostré slovo i pořádnou dávku plamenometem. Jak víme, tak ani ten plamenomet jim proti přerostlým ještěrkám se slepýšem v puse moc nepomohl, ale zpět k tématu. Při svém obdivování si říkám: "Ty jo, docela zajímavý vzor maskáče, co to asi mají?". Sahám po mobilu a říkám si: "Okej, na netu je všechno, ale nevěřím, že takový naprosto nepodstatný detail nějak rychle najdu.". K mému úžasu to byla otázka asi 10 vteřin a hned první výsledek mi nabídl popis typu kamufláže i s obrázky.

Internet je skvělý, když chcete něco vědět. Bohužel technologické giganty nezajímá tolik slovo "vědět" jako spíš "cítit". Emoce jsou tím klíčem, jak vás udržet online, jak si ukrást část vaší cenné pozornosti a pak ji draze prodat nějakému inzerentovi. A zde přichází kámen úrazu. Na vývoji sociálních sítí se podílí odborníci na vzorce chování, sociální inženýři, kteří se snaží maximalizovat vaši závislost na dané platformě. A důmyslné algoritmy vám nepředhazují jen věci, co se vám líbí, ale poměrně zdatně rozpoznají, co vás rozčiluje, což je kolikrát ještě silnější "emoční kotva" než radost.

Tohle je si třeba uvědomovat a odmítnut být husa, které někdo něco cpe až do chřtánu. Obzvlášť když to jsou nějaké negativní sr*čky, které vás pořádně "stimulovat" a pomocí vašich rozhořčených emocí udržet online status co nejdéle a tím z vás vytřískat co nejvíce zlaťáků. Je dobré naučit se regulovat svoje reakce a to jak ve skutečném, tak i v online světě. Krásně o tom hovoří stoicismus (ale o tom někdy příště).

Před nějakou dobou jsem četl knihu "Dobré vibrace, dobrý život". Ne, není to žádná PR publikace nějakého sexshopu. Je to takové ujeté ezo-povídání o tom, jak má každá myšlenka i činnost určité vibrace a ty mají různé stupně. Ty vyšší nám pomáhají s rozvojem a ty nízké a negativní nás táhnou k zemi. Tenhle koncept není nic moc pro racionální lidi a já, když jsem knížku přelouskal, na jednu stranu jsem ji odložil s úlevou, na druhou stranu jsem musel uznat, že na tom něco je. Nejde teda o nějaké vibrace, ale Tvoje myšlenky ovlivňují Tvůj psychický stav a ten pak i tělo.

Je super úplně odmítnout "dumání" nad věcmi, nad kterými nemáš kontrolu. Zkus chvíli pozorovat kolem čeho se točí Tvoje myšlenky. Myslíš na to, jak se zlepšit v nějaké dovednosti? Představuješ si jak super bude pondělí? Myslíš na to, jak skvělé lidi máš kolem sebe a jak je máš rád? Vymýšlíš, jak vydělat víc peněz a zvýšit svůj příjem? Přemýšlíš, jakou výzvu by bylo fajn zkusit? Nebo se zabýváš tím negativním komentářem, co Ti někdo napsal na Instagram? Říkáš si, že Tvoje holka Tě možná podvádí? Představuješ si, jak Tě ten nejhorší učitel drtí při zkoušení u tabule? Přemýšlíš, jak si ten debil soused mohl koupit Porsche? 

Hele, nebudu Ti tvrdit, že strach, závist nebo hněv jsou "nízkovibrační" emoce a rozhodí Ti čakry, ale jedno vím jistě. Myšlenky, které pocházejí z těchto pocitů Tě nikam neposunou a jen ti zas*rou hlavu. Kam směřují Tvoje myšlenky, tak směřuje Tvoje pozornost a kam směřuje Tvoje pozornost, tam jde i energie. A věci, které dostávají energii rostou. A my všichni (nebo minimálně všichni ti, co čtou tyto moje myšlenky) chceme, aby rostlo naše zdraví, síla, moc, životní standard, prosperita ve vztazích i každodenní radost. A proto by se i naše myšlenky měly ubírat tímto směrem.

Sobota 28/1/2023 - Zpět na tatami

Mám holku na zádech a není to žádná prapodivná nemravná praktika. Jsem na tréninku grapplingu a právě jsem krůček od toho dostat se do efektivního škrcení rear-naked-choke. A jak jste asi pochopili, já jsem ten škrcený. Nejhorší ale je, že můj krk je až moje druhořadá starost. Při této technice vás totiž soupeř blokuje tzv. "háčky", což jsou jeho nohy přecházející přes vaše boky a  umístěné patami na vašich tříslech, což zabraňuje vašemu vytočení se do strany a tím pádem útěk. Docela podstatné je, že v rámci tréninku se nenosí suspenzor a podobně nepříjemné jako škrcení je připletení se určitých partií mezi váš kyčelní kloub a soupeře (v mém případě soupeřky) patu. A z toho mám aktuálně největší obavu. "Šoupnout" háček rukou ale znamená přestat bránit krk. Koho ale zajímá krk, když je v sázce budoucnost vaší reprodukce? Posunutím nohy skutečně odhaluji prostor dostat obě ruce pod můj krk a jen silou vůle a nabubřelého ega vydržím tohle "neodklepat" a nakonec se i vytočit a utéct z ohrožení.

Všechna čest holkám, které trénují s muži, protože ač grappling (nebo brazilské jiu-jitsu) je především o taktice a technice, tak nelze přehlédnout výhodu v podobě síly nebo váhy. Jenže horší výchozí pozice neznamená nemožnost vyhrát. A tak i s genetickou výhodou občas končím jako ten pokořený "něžnějším" pohlavím.

Tento rok je to můj třetí trénink, posledních asi 9 měsíců jsem drtil jenom fitko a úplně vypadl ze zápasení. Návrat bez fyzičky, mezi lidi, kteří pravidelně trénují, je o to bolestnější, ale přináší i výrazně pozitivní pocit už jen z toho, že člověk dorazil a ten trénink odjel. Naplánoval jsem si to jako prioritu opět pravidelně trénovat. Sice vím, že nikdy nebudu nějaký extra dobrý fighter, moje ambice v tomto ohledu znamenají poměřit jednou za čas síly s ostatními formou sparingu, zamakat si (jakákoliv forma zápasu, kde je to kombinace aerobní a anaerobní aktivity je hardcore na fyzičku) a umět se bránit pro případ nějaké krizové situace.

V neposlední řadě je jakýkoliv bojový sport úžasný "lék" pro psychiku. Trošku "upustíte páru", vybudujete sebevědomí, ale zároveň se naučíte i pokoře. O tom, jak vybrat bojový sport jsem psal celý článek, který najdete ZDE. Překonat se, projít si něčím opravdu náročným znamená, že posouváte limity toho, co je pro vás těžké. Dnes, když mám odřené šlince na obličeji, zválené ucho a každý krok mi připomíná hodně intenzivní křeč do lýtka, je představa zítřejšího tréninku ve fitku úplná procházka růžovou zahradou. Nikdo mě nebude škrtit nebo se snažit mi zlomit ruku, nebudu lapat po dechu a rýt obličejem v zemi? Nádhera!

Když je pro Tebe něco těžké, najdi si něco ještě těžší, postupně (!) vystoupej na vyšší level a rozhodni se, že to, co je těžké pro průměrného člověka, bude pro Tebe hračka. Jde to, ale vyžaduje to dřinu a konzistenci. Stojí to za to a ta cesta je kolikrát lepší jak cíl.

Neděle 8/1/2023 - Bolest a utrpení

Podívám se na svoje předloktí a vidím téměř neviditelnou jizvu kulatého tvaru. Ještě pár let a připomínka mé mladické nerozvážnosti už nebude vůbec vidět. Jo, tohle je dobrý námět na dnešní post. Začněme rok 2023 trošku masochisticky. Tentokrát se totiž chci zamyslet nad utrpením, respektive na jeho smysluplnou a zbytečnou variantou. Ale vraťme se ještě na chvíli k mé ruce.

Jako spousta chlapců jsem si při dospívání procházel intenzivní pubertou. Naštěstí jsem se "nechytl" špatné party a tak jsem neskočil jako děti ze stanice ZOO. Moje introvertní povaha mě spíše koupala v nespočtu různých hlubokých i povrchních úvah. Plus k tomu přidejme sociální vliv televize, okolí, školy, filmů a výsledek může být prapodivný. Ty filmy nezmiňuji náhodou, u mě totiž stačila třeskavá kombinace trojice: puberta, film Fight club a moje dočasné chování na úrovni debila.

Prostě v pubertě se tak nějak počítá s tím, že si projdete obdobím, kdy se chováte jako idiot. Je dobrý, když se vám to podaří absolvovat bez toho, abyste skončili v pasťáku za vykrádačky trafik nebo aut. Naštěstí porušování zákona mě nějak moc nelákalo. Můj problém byl úplně jinde. Ve zmiňovaném Fight clubu! Když jsem fascinovaně sledoval legendární scénu s kyselinou, kdy si hlavní hrdinové (kdyby to náhodou někdo neviděl, tak nebudu spoilerovat) lejí na ruku kyselinu ve snaze dostat se až na dřeň své duše, honilo se mojí hlavou až nebezpečně moc myšlenek.

To hluboké umělecké zpracování bolesti a utrpení, které hrdinu dostalo do jiné dimenze vlastního já. Dokázal bych vydržet něco podobného? Ve čtrnácti letech je každá šílená výzva hrozným lákadlem. Naštěstí jsem neběžel shánět kyselinu, ani se vykoupat v Savu. Ne teda, že bych neplánoval podobný "křest ohněm", ale alespoň jsem z toho vynechal chemické popáleniny. Mým zdrojem osvícení z bolesti měl být "cejch" rozžhaveným kusem železa. Ano, rozhodl jsem se, že se soustředím na prožívání intenzivní bolesti pomocí rozpáleného kusu železa (šlo tehdy myslím o nějaký šroub s velkou hlavičkou nebo něco na ten styl).

Jakmile se do rudě rozžhavený kus kovu dotkl mého předloktí, okamžitě se přiškvařil a mým psychologickým úvahám byl konec. Tohle byl sakra blbý nápad! Bolest se dostavila extrémní, a ještě zesílená snahou dostat to z ruky. Asi nemusím zmiňovat, že žádné halucinace ani změněný stav vědomí jsem neviděl ani z rychlíku. Trhnutí s sebou vzalo kus kůže, ale s trochou štěstí nedošlo k žádnému zanícení a na ruce mi po několika (asi 4) měsících hojení zbyla tehdy výrazná jizva. Být v Americe, tak zažaluji producenty filmu za to, že já sám jsem dement, a ještě bych na tom vysoudil majlant. V rámci ČR jsem ale získal akorát cenné poučení a krásnou vizuální vzpomínku.

Tento můj skromný "experiment" mi s odstupem času dal cennou lekci o utrpení. Prošel jsem si, ač krátkým, tak ale intenzivním utrpením, které nemělo žádný smysl, nikam mě to neposunulo, ani mi to nic nepřineslo. I když vlastně na tom najdeme pozitivní stránku. Zjistil jsem, že nejsem masochista a že sebepoškozování mezi moje koníčky také nepatří. Fajn vědět! Ale vážně, reálně to nemělo smysl.

My lidé se snažíme vyhnout bolesti a utrpení. Máme to v sobě zakódované. Ale zaprvé, to není možné a zadruhé, bez těžkých časů s utrpením nedokážeme ocenit ty krásné komfortní časy, kdy nás nic nebolí. Klíčem je tak uvědomovat si, že k životu patří jak to dobré, tak i to zlé. A hlavně, vybírat si krátkodobé smysluplné utrpení, které nám pomůže se vyhnout tomu dlouhodobému bezúčelnému. Když jsem si dnes ráno šel dát si studenou sprchu, rozhodně to nebylo nic komfortního a prvních pár vteřin bych dokonce nazval utrpením. Ale těch pár minut stojí za posílené psychické i fyzické zdraví. A díky tomu se člověk vyhne například dlouhodobé nemoci. Troška utrpení za spoustu komfortu. A teď variant je nespočty. Cvičení, správné jídlo, prakticky jakákoliv disciplína, rozvíjení nějakého skillu, tvoření, všechno tohle s sebou nese určitou míru diskomfortu a aspoň trošku bolesti.

"V životě si musíme vybrat mezi bolestí z disciplíny nebo bolestí z lítosti." Je můj oblíbený citát. Dnešní story o debilních nápadech budiž přáním, abyste v roce 2023 volili vždy to smysluplné utrpení, které vám něco přinese. A hlavně, abyste měli dost sil vydržet a věřit, že brzy přijde změna, když vás zrovna zastihne nějaká ta bolest mimo naši kontrolu.

Neděle 18/12/2022 - Nový podcast

Nechci začínat tento post takovým influencerským klišé typu "Všichni jsme mi psali...", ale je pravdou, že sem tam se na Tik Toku objevil komentář, že by bylo fajn udělat nějaké delší povídání formou podcastu nebo padly dotazy, jestli vedu YouTube kanál. A já s nesmírnou radostí mohu říct, že oboje je již realitou! V pátek jsme společně s Pepou "Zephem" Horákem natočili první díl podcastu NAD LIMIT a v sobotu jsem ho umístil na můj nově vzniklý YouTube. Rád bych tímto dílem zápisků nechal všechny nahlédnout trošku "za oponu" a realisticky popsal, jak to probíhalo. Chtěl jsem autenticitu, proto jsem nepřipravil žádný scénář, žádné předpřipravené otázky a Pepovi jenom řekl, že se budeme bavit o věcech spojených s randěním. Pepa je totiž pod přezdívkou Zeph známý v pravděpodobně největší "PUA" komunitě (Pick Up Artist - ve volném překladu umělec v balení holek) v Česku.

Setkali jsme se včas, poladili hlasitosti mikrofonů, nastavili nahrávání obrazu, tak abych následně mohl spojit výstup z mixáku s výstupem z kamery. A pustili jsme se do toho. Bez nějakého jinglu, bez extra úvodu rovnou k věci. Podcast byla věc, o které jsem dlouho uvažoval a v tomhle roce si to dal jako cíl, tudíž je pochopitelné, že mi na tom záleželo a jakmile to konečně bylo tady, vnímal jsem, jak se mi klepe hlas a věděl jsem, že to citlivé studiové mikrofony zachytí. Na úspěšné tvorbě podcastu mi záleželo a když v něčem nechcete selhat, když je to konečně tady, tak s nadšením přichází i nervozita. Nejsem robot, proto se tím snažím nenechat se tím rozhodit. Po chvíli se rozmluvíme, na mixáku jede čas nahrávání, obraz se taky zaznamenává a nám nic nebrání rozebírat témata randění, oslovování holek na ulici nebo třeba překonávání strachů. Když mixpult zobrazí 45 minut nahrávky, ukončujeme diskuzi.

Začátek byl trošku kostrbatý, ale pak se to rozjelo, takže to hodnotím vcelku pozitivně. Obraz mám nahraný v laptopu, takže stačí vytáhnout zvuk z mixáku a věčer se můžu pustit do postprodukce. To všechno by bylo možné, kdyby měl mixpult interní pamět a nebylo potřeba vložit SD kartu nebo připojit počítač přes výstup. A jak už asi tušíte, ani jedno z toho jsem neudělal. Úplný fail, 45 minut mluvení na prázdno. Tváří v tvář problému je ale lepší hledat východisko, než fňukat nad tím, proč se to stalo. Nezbývá než dát druhý pokus, tentokrát již s vloženou SD kartou. Už jsme rozmluvení, nervozita z hlasu je pryč, úvod je dynamičtější a my jedeme druhou improvizaci. Vše má své pro a proti a tak plusem je, že se mi mnohem lehčeji mluví, ale setkávám se s mínusem, že vyplavený adrenalin mě nutí mluvit až moc a Pepa dostává méně prostoru, než při nezaznamenaném rozhovoru. Nakonec nahrajeme 64 minut.

Byl by ten první pokus lepší? Nebo pomohlo, že jsme si to vlastně zkusili "nanečisto"? To jsou otázky, kterým se sice nevyhnu, ale snažím se neplýtvat na ně mentální energií. Chtěl jsem podcast, mám první díl, není rozhodně špatný, ale zároveň vím, že 100. epizoda bude úplně jiný level. Kdybych se rozhodl dávat třetí pokus, mohli bychom pak skončit i u čtvrtého, pátého a donekonečna se honit za neexistující dokonalostí. Tohle je znamení pro vás, pokud něco opravdu chcete dělat a váháte, jděte do toho, i když třeba nevíte úplně pořádně jak. Vše se naučíte za procesu. Už máte dost přípravy, dost teorie, teď je čas na akci. Možná se něco nepovede, ale to patří k cestě za zlepšením. Držím palce! Jo a první díl mého podcastu najdete ZDE.

Neděle 4/12/2022 - Askeze, pády a vůle

Žiju poměrně asketický život. Askeze je o odpírání si obvyklých (pozemských) radostí, neřestí a rozptýlení. Obvyklé to lidé dělají proto, že čekají, že jim to bude vynahrazeno v posmrtném životě. Sice jsem poměrně spirituálně založený člověk, ale úplně nevěřím, že existuje nějaké "nebe", natož, že by tam na mě čekaly nějaké panny, Call Of Duty na nejnašlapanějším počítači s mega monitorem nebo BMW M5 s bezednou nádrží. Jen mě prostě baví mít řád a disciplínu, to samo o sobě je výzvou a odměnou zároveň. Ale nejsem stroj, i když bych občas byl rád.

Většina lidí kolem mě ví, jak to mám hozené, a tak jakmile se koná něco, co přesahuje půlnoc, všichni vědí, že moje neúčast je téměř vždy zaručena, protože přes "večerku" nejede vlak. Respektive, tak bych si to představoval, aby to bylo, ale nežiju ve srubu uprostřed lesa a tak občas musí moje přesvědčení ustoupit sociálnímu životu typu oslavy narozenin, firemní večírky, networkingové (čti "lidi z byznysu se jdou ožrat") akce, apod. A konec roku je na tyto radovánky poměrně bohatý.

Zde to pak naráží na moji Achillovu patu. Jsem schopný jít z rozpálené sauny do ledového bazénku a ani nemrknu, ale pošlete mě večer někam do společnosti, tam třikrát přejdu dovnitř a ven (protože lidé se kterými se zrovna bavím, si musí jít nutně zapálit - pro mě nepochopitelný zlozvyk) a druhý den mám hned nudli u nosu. Škrábání v krku je už pak jen potvrzením, že moje tělo se bude muset trošku poprat s nějakým virem nebo bakterií.

Nenesu úplně dobře fakt, když mě něco vyřadí z tréninku nebo obvyklého fungování a rozčiluji se, proč to nedokážu úplně eliminovat, když už dělám pro zdraví tolik. No a při tomhle nesmyslném "fňukání" vidím na netu zprávu, jak si MMA zápasník Jirka Procházka odj*bal rameno, utržené vazy, operace, tím pádem žádná titulová obhajoba a min 6 měsíců mimo "klec", což je jeho hlavní obživou. A říkám si: "Co tu já sakra řeším? Rýmičku na max pár týdnů?" a dojde mi, jak jsem na chvilku padnul do pasti mentality oběti. Nelze se vyhnout nějakým těm "pádům", přijdou zranění, nemoci a různé životní neúspěchy, ale důležité je nenechat se zlomit mentálně.

S chřipkou jsem se popral vcelku bez větších obtíží, jaké konkrétní postupy aplikovat jsem vypsal v tomto videu. Týden jsem byl mimo režim a osmý den šel opět zlehka cvičit. Podíval jsem se na to z druhé strany. Neříkal jsem si: "To všechno, co dělám pro zdraví, nefunguje, protože jsem i přesto onemocněl", ale změnil úhel pohledu na: "To všechno, co dělám pro zdraví, funguje, protože i s chřipkou mi nebylo nějak extra špatně, pár dní jsem si odpočal a po týdnu byl okej." Změnil jsem svou podrážděnost na vděčnost za to, jak moje tělo funguje. Naskakuji opět do tréninku a říkám si, jak důležité je sledovat v životě opravdové bojovníky, lidi, u kterých vidíte tu nezlomnou vůli, která vás dokáže inspirovat. A co se Jirky Procházky týče, jsem přesvědčený, že příští rok budeme sledovat návrat "českého samuraje" se schopnostmi ještě o několik levelů výše než doposud.

Neděle 30/10/2022 - Proces X výsledek

Máme tu zimní čas, hodinky přeřízeny, k obědu si můžu dát o bábovku víc s výmluvou, že jedu "bulking" na zimu, a pravidelně budu skřípat zubama, že už je v pět hodin odpoledne tma. Přichází temná část roku a o to důležitější je zaměřit se na aktivity, které podporují naši fyzickou i duševní pohodu. Dnes se chci zaměřit na procesní cíle, na systémy, který drží náš motor v chodu.

Opakování je matkou moudrosti, proto si připomeňme rozdíl mezi přáním a cílem. Myslím, že jsem o tom i několikrát mluvil na Tik Toku. Přání je "být bohatý" nebo "být silný". Za to cíl je jasně specifikovaný s datem splnění. "22.1.2023 vlastním majetek v hodnotě 2 miliony 400 tisíc korun českých" nebo "20.1.2023 zvednu 120 kg na bench". Kdokoliv tak může v dané datum přijít, říct: "Tady si lehni na tu lavičku a zvedni 120 kg." a udělat závěr, jestli je cíl splněný nebo není. Jestli si teď říkáte: "Okej, stanovím si teda cíl, že chci mít za rok tři "míče" a jdu se plácnout na gauč k Netflixu.", tak takhle to úplně nefunguje.

Dalším krokem po stavení cíle je stanovení dílčích kroků, vlastně konzistentních "mini-cílů", které povedou ke splnění celkového cíle. Proces je v tomhle extrémně důležitý a je mnohem podstatnější držet se plánu a třeba nedostat ten kýžený výsledek (např. zvednu nakonec jen 115 kg), než flákat proces a pak nějakou náhodou se mi podaří splnit cíl. Nechápejte mě špatně, já když slyším někoho mluvit o medaili za účast nebo o tom, že sport by si měl člověk hlavně užívat a výsledek není důležitý, tak mám pocit, že mi praskne cévka v hlavě. Fotbal bez počítání gólů by nikdo nehrál ani nesledoval. Výsledek je důležitý, ale jen v případě, kdy jdeš vědomě porovnávat síly s nějakým oponentem.

Vysvětlím to na příkladu mého psaní. V minulosti jsem vedl několik blogů, kde jsem nejvíce času trávil ve statistikách návštěvnosti. Každý den jsem hltal, kolik lidí si jaký článek přečetlo, přemítal, jak docílit, aby to ještě rostlo a víc dumal, než psal. A když čísla návštěvnosti padala, ztrácel jsem motivaci a psal ještě méně, až jsem usoudil, že to vlastně nemá cenu, protože to skoro nikdo nečte a blog ukončil. Zaměřoval jsem se na výsledek, a ještě na takový, který byl úplně mimo můj dosah.

Udělal jsem revizi, co je mým cílem. Jde mi o zlepšování se ve psaní a psát mě baví. Nevedu firemní blog, tudíž jsou čísla návštěvnosti pro mě irelevantní. Na základě těchto faktů jsem změnil přístup. U těchto stránek se občas mrknu, kolik lidí přišlo, které články nejvíce zaujaly, ale je to jen pro zajímavost a neodvíjím od toho aktivitu mého psaní. Každou minutu mého psaní (nejen zde) monitoruji a cíl je každý měsíc mít "odpsáno" alespoň o deset minut více než měsíc předchozí. A toho lze docílit jedině procesem. Proces je: píšu XY minut denně, to při splnění dává XY minut týdně a vychází to pro splnění měsíčního cíle XY minut měsíčně. A další měsíc zase "rozsekám" číslo povýšené o deset minut na týdenní a denní cíle. Po dvou dnech, po týdnu, po deseti dnech, prostě kdykoliv se podíváte, tak vidíte, jestli máte "náskok" nebo "ztrácíte".

Tenhle proces jde aplikovat na vše. V obchodě se to nazývá KPI (key performance indicator) - klíčové ukazatele výkonnosti. Obchodním týmům to pomáhá zvyšovat své výsledky, firmám růst i generovat vyšší zisk. Funguje to v byznyse, tak proč to nevyužít i pro zdraví nebo seberozvoj? Tohle téma ještě rozebereme podrobněji, ale já pro dnes už musím letět. Svůj denní limit psaní mám splněný, zbývá jeden den do konce měsíce a já tu mám ještě před sebou KPI pro počty tréninků i čas v sauně :-)

Středa 5/10/2022 - Minimalizuj tření

Nechci tu opětovně onanovat nad knihou Tiny Habits, kterou jsem už několikrát opěvoval, ale musím ji ještě naposledy vychválit do nebe. A to konkrétně kapitolu s názvem "Udělejte to co nejjednodušší!". Tento příspěvek píšu na externí klávesnici připojené přes Bluetooth k telefonu. Docela výkon na třicetiletého boomera, ne? Teď vážně, nechci tu machrovat, že zvládnu technický úkon, který dneska umí i tříleté děti. Jde o něco jiného. Nejdřív ale kontext. Dost píšu a chci se v tom zlepšovat, což znamená jednoduše psát ještě více. Držím se zlaté poučky, že mistrem se člověk stane po 10 000 hodinách určité činnosti. Proto se snažím psát každý den, klidně i třeba jenom 10 minut. Moje cesta k mistrovství je ale občas přehrazena standardními nástrahami života jako je hodně jiné práce, hektický den a další okolnosti vedoucí k mindsetu: "Sakra, dneska se mi fakt už nic víc nechce dělat!".

Jakýkoliv systém založený na pouhé motivaci a naivní představě, že se nám pokaždé bude chtít, dříve nebo později selže. Naše motivace kolísá a rozhodně na ni není spolehnutí. A ty dny bez motivace rozhodují. Řetěz je tak silný, jako jeho nejslabší článek. A vždycky nadejde den, kdy motivace bude pryč a vaše vůle bude na úrovni: "Dojdeme támhle na gauč a víc už dneska nepruď, ok?!". Jenže pokud se chcete v něčem zlepšovat, nemůžete svoje tréninky přizpůsobovat momentální náladě. Můžete to zkusit "urvat na sílu" vůlí, ale to funguje v jednom případě z deseti. Je dobré se umět "hecnout", ale když tvoříte nějaký systém, je nesmysl dávat na auto hranatá kola. Stejně tak váš systém seberozvoje potřebuje smysluplný způsob, jak se pohybovat vpřed a minimální třecí plochy.

Řešení zde je a je brutálně jednoduché. Odstraňte překážky, udělejte to co nejlehčí. Já osobně jsem až donedávna psal pouze na notebooku se kterým se i pohybuji, tudíž se nejčastěji nachází v mé brašně. Co to znamená? Sedím večer v pracovně, říkám si, že něco napíšu a moje "líné já" začne: "Ty vole, máš noťas v tašce, v jiném patře. Fakt ho chceš tahat na 10 minut a pak co? Zase ho vrátíš do tašky? Ale prd, znáš se, necháš ho tady, ani ho nevypneš, vybije se, ráno zase nebudeš stíhat a ještě se budeš otravovat se zabalením počítače. Fakt tohle všechno budeš podstupovat kvůli chvilce psaní?". A bohužel jsem často dal tomuhle vnitřnímu prudilovi za pravdu a psaní vynechal. Jednou, dvakrát, třikrát a najednou jsem nepsal ani nepamatuju.

Co můžu udělat jinak? Jak to udělat lehčí, abych se nemusel otravovat s vybalováním počítače? Jednoduše jsem si pořídil externí klávesnici, která leží přede mnou na stole a když mám psát, stačí dva kliky a píšu. Můj vnitřní kritik se může jít bodnout, protože už nemá výmluvu, jak hrozně těžké je začít. První krok je vždycky ten nejtěžší. I kdybych napsal jen tři řádky, už je to nějaký krok, už je to určitá snaha, kterou jsem investoval. Stejně tak i trénink, kde uděláte 10 kliků je lepší než žádný trénink. Jeden uběhnutý kilometr je lepší než žádný. Zamyslete se nad vším, co chcete dělat pravidelně a neděláte. Je tu nějaká možnost, jak to udělat lehčí? Nemusí jít o zjednodušení celé činnosti, ale eliminaci té "mentální bariéry", která vás odrazuje se do toho vůbec pustit. Tohle odstranění překážek je opravdu triviální myšlenka, ale hrozně efektivní. 

Nespočty lidí "dojede" na to, že tento faktor podcení, že věří v nějakou kouzelnou nevyčerpatelnou motivaci. Třeba v případě, že se někdo rozhodne nově chodit do fitka a vybere to, kam to má hodinu cesty, jen protože holky tam mají nejnafouklejší zadky a zrcadla jsou nejlépe vyleštěná pro selfíčka. Tací jedinci pak přibližně měsíc jedou na čerstvou motivaci, ale pak jejich motor začne nevyhnutelně škytat. Ta bloncka, s legínami zařízlými až bůhvíkam, se už jim okoukala, sbírku selfíček na Instáč mají na rok dopředu a uvědomí si, že mají vlastně dost jiné práce. A ač tréninky budou pořád stejně náročné, tak právě ty dvě hodiny na cestě začnou být super argumentem pro jejich "líné já", které chce max tak Netflix a chill. Ani nemrknou a skončí u "No, než tam dojedu... dneska na to kašlu." Přitom by stačilo aplikovat analýzu překážek a racionálně si přiznat: "Okej, asi pokaždé se mi do toho fitka nebude chtít, minimálně než vybuduji nějaký návyk, proto budu zatím chodit tam, kam se dostanu rychle, protože dorazit na ten trénink je v této fázi to nejdůležitější. Tohle fitko mám 15 minut od baráku, sice tam nechodí extra baby a starej Franta se producíruje po šatně jak ho Bůh stvořil, ale jdu tam makat, ne řešit kraviny."

Jednoduché odstranění překážek, zjednodušení cesty k návyku/tréninku/čehokoliv významně přispívá k šanci, že u dané činnosti opravdu vydržíte. Kdybych měl teď tahat laptop, tak vám rovnou říkám, že tenhle post by nevzniknul. Na závěr bych dodal, že tohle funguje i naopak. Pokud se chcete nějakého zlozvyku zbavit, udělejte cestu k němu co nejtěžší. Žádné sladkosti v ledničce, extra dlouhé heslo na přihlášení k Netflixu, telefon mimo dosah, žádné stažené hry v PC, atd. 

Neděle 18/9/2022 - Po nemoci

Nejsem superman. Ještě nedávno jsem si to ale myslel. Všichni kolem mě poslední dva roky řešili chřipečku začínající na písmeno C, jejíž jméno se nevyslovuje (jinak si okamžitě snížím dosah těchto stránek) a já si říkal, že prostě patřím k těm vyvoleným, které tohle celou dobu nepotkalo, a tudíž už ani nepotká. Jak naivní jsem byl! Ve zkratce jsem prostě lehnul, klasika horečky, bolesti všeho a nejvíc mě překvapil dopad na mentální stránku. Úplné "zamlžení" mozku (brain-fog), neschopnost se soustředit, a i moje relativně pozitivní já se změnilo ve věčně nasr*ného negativního dědka, co mu právě vyprodali Tuzemák v akci (ve vší úctě ke stáří). Jak si svépomocí poradit alespoň s tou fyzickou stránkou rozepíšu do samostatného článku, který bude mířen obecně na biohackerské tipy při nemoci. Zapotil jsem se, trošku jsem si to vytrpěl, dokonce jsem i věnoval čas nenáviděnému sledování TV (Díky Bohu za Hvězdnou bránu, co drží celý program nad vodou!) a po týdnu se pomalu začal vracet do režimu. Aktuálně je tu můj "okamžik pravdy", první den, kdy jdu zkusit cvičit a mám i pocit, že se moje schopnost uvažovat vrací do normálu (už nemám chuť volat do Volejte Věštce, ani si nechci koupit kouzelnou houbičku na škrábance na autě od Horsta). 

Svoji pracovnu jsem pro dnes změnil na meditativní místnost, zapálil jsem cedrové dřevo, do sluchátek pustil hodinový mix vikingské a severské folklórní hudby a snažím se naladit zpět na vlnu člověka, co se snaží z každého dne vytěžit maximum. Na programu je tedy lehký "core" trénink, poté návštěva Evolution festavalu, což je alternativní festival, kde najdete jak ujeté "ezo-věci", tak i zajímavé přednášky na téma psychologie, seberozvoje, atd. A když už mluvím o přednáškách, v sobotu 24.9. máme společně s Adamem Bůžkem (CzechTarzan) druhé kolo přednášky na téma zdravého těla i mysli. Přednáška se koná na Pankráci, je zdarma a skládá se ze dvou hodinových bloků. Více informací najdeš ZDE. 

Neděle 21/8/2022 - Bahno a klišé motivace

V aplikaci Habit Tracker si odškrtávám 16. den bez vynechání, kdy jsem úspěšně provedl strečink po ránu. S tímto návykem jsem trošku bojoval, ale to se změnilo se změnou přístupu. Objevil jsem totiž naprostou perlu v seberozvojovém bahně nekonečného okecávání jedné myšlenky a nicneříkajících motivačních klišé. Pro úspěch je potřeba na sobě makat a překonávat se, ale musíte u toho myslet, mít plán, systém a nezanedbávat všechny faktory svého těla i mysli. Snažit se něco urvat "na sílu" jde jednorázově, ale v dlouhodobém hledisku je to nesmysl. Kácet stromy tupou sekerou Ti možná dá pocit, že "dřeš", je to ten styl populárních videí "Grind hard!" a nesmyslných keců jako "Spánek je pro chudé!", ale výsledků se nedočkáš. Naopak je spousta těchto návodů přímou cestou k vyhoření.

Většina "work hard, play hard" seberozvoje Ti řekne "Vstaň v pět ráno!", ale neřekne Ti, jak to udělat. Napumpovaný z videí to uděláš, možná vydržíš i týden nebo dva, ale jakmile vyprchá nadšení a budeš čelit možnosti přispat si, vzbudíš se v 9 s pocitem selhání. Podíváš se na video, kde týpek zuřivě prská do kamery "Go hard or go home!", ale jak rok vstává v 5 ráno Ti neukáže. Přesto Tě to o ovlivní a přichází pochyby. Myšlenky, že jsi zklamal, že nejsi takový, jak sis myslel a nemáš disciplínu. Začneš si říkat, že to nikdy nedokážeš, nevybuduješ disciplínu, nebudeš úspěšný a už jedeš ve spirále negativního self-talku. Tím nechci shazovat disciplínu, je to naprosto stěžejní skill pro šťastný a úspěšný život, akorát že styl, jak ji budujeme, je často úplně špatný. Dáváme na auto hranatá kola a pak viníme řidiče, že auto nejede.

Co je tím svatým grálem, který se vymyká všem těmto klišé? Kniha Tiny Habits. Tohle dílo sice nevyšlo v českém překladu, ale je to velmi obsáhlý, velmi podrobný, a hlavně reálně funkční způsob, jak měnit své vzorce chování, přidat produktivní návyky a eliminovat ty destruktivní. Tahle kniha Ti dává odpovědi, autor se totiž zaměřuje na behaviorální psychologii a přináší vlastní převratnou metodu, jak designovat svůj život. Je to trošku těžší čtení, ale se znalostmi z knihy si přijdeš, že jsi nastoupil do Ferrari, zatímco všichni kolem ještě jezdí na koni.

Pokud jsi trošku zdatný v AJ, můžeš po knize sám sáhnout (nemám z toho provizi, ale kdybych mohl mít, hoďte mi echo :-) ), případně vyčkej na moje další příspěvky, kde rozhodně rozeberu hlavní myšlenky knihy. Jen potřebuji trošku delší horizont, kdy aplikuji všechny nově nabyté znalosti, abych mohl udělat objektivnější reflexi. A teď je čas na trošku fyzického tréninku. Oprášil jsem tréninkový protokol od Performance Lifestyle, který je zaměřený na lidi s problémem s nabíráním váhy a svalové hmoty (tzv. Hard-gainer). V rámci aktuální fáze jedu 5x týdně full-body trénink, nebudu říkat, že je to úplně sranda, ale pro můj neurotyp (na to také přijde řeč) je potřeba mít tréninky, které jsou výzva i zábava. Hezkou neděli všem!

Neděle 7/8/2022 - Cestování, relax a návyky

Jsem zpět! Po delší pauze, kdy jsem strávil nějaký ten čas u moře a naivně si představoval mé každodenní výběhy na pláž a kliky v příboji za svitu vycházejícího slunce, jsem zase zpět v realitě pražského života. Jak to šlo s těmi východy slunce? Ty kliky v moři úplně nedopadly, ale alespoň pár ranních strečinků na mole proběhlo. A necítím nějaký neúspěch nebo zklamání. Vaše návyky a systémy jsou totiž úzce spjaty s místem a denním režimem. Tudíž pokud jste krátkodobě někde na jiném místě s odlišným režimem a dokážete udržet svoje návyky, rozhodně palec nahoru, ale pokud na chvilku vypadnete z tohoto "kolotoče", nic moc se prakticky nestane. Rozhodují totiž dlouhé horizonty, celý obrázek. A v něm je týden nebo dva zanedbatelnou položkou. Vaše systémy by měly odpovídat tomu prostředí, kde trávíte většinu svého života.

Pojďme ale k pozitivům cestování. Co vám změna prostředí může dát jsou nové vjemy, zážitky, stimulace pro mozek, který více čerpá z přírodních zdrojů než těch umělých. Když totiž vyrazíme někam na nové místo, jsme mnohem více přítomní, vnímáme prostředí, naše hlava je "lehčí", jelikož jí dáme odpočinout od stresu každodenního života. A hlavně! Jsme často na přirozeném světle a mnohem méně sedíme před LED displeji a obrazovkami s modrým světlem. Pohyb a slunce, už naše babičky věděly, jaké léky to jsou.

Ve zkratce jde o to, že už jen to, že brzo ráno vylezeme na světlo, jdeme někam (na pláž / na procházku městem / klidně i do beachbaru :-) ) synchronizujeme svoje přirozené biorytmy. Jsme na čerstvém vzduchu, bez stresu, mnohem méně saháme po telefonu, shodíme" umělotiny", které se neustále dotýkají našeho těla skrze oblečení, vystavujeme své hrudníky slunci, a hlavně se pohybujeme. V neposlední řadě se pak mnohem lehčeji stravujeme, svíčková s pěti není úplně nejběžnější volba oběda na pláži. Dáváme tam svému tělu i mysli několik různých podob velmi potřebného relaxu.

Osobně jsem u moře zaznamenal mnohem nižší potřebu spánku a lepší trávení. S téměř deseti nachozenými km denně proloženými plaváním jsem si "odpustil", že jsem nezvedl ani činku. Volný čas jsem využil k pokračování čtení knihy "Tiny Habits", která je naprostou bombou. Nejpraktičtější kniha o tom, jak si "nadesignovat" svůj život, jakou jsem kdy četl. Po návratu z ráje se snažím aplikovat nejen znalosti z této knihy a vyhnout se tomu, abych byl chycen velkoměstským shonem. Účelem tohoto postu je motivovat vás k aktivnímu relaxu, který obsahuje slunce, přírodu, "nepřemýšlení", vzdání se displejů na nějakou dobu a přítomné vnímání světa kolem sebe. Nemusíte kvůli tomu hned letět na druhý konec světa, kolikrát stačí vypadnout někam za město. Tenhle přírodní "recharge" dokáže posunout vaši výkonnost i osobní štěstí v běžném životě na nový level.

Sobota 16/6/2022 - Sauna a ledový bazének

Koukám na hodinky, vteřinovka se blíží ke dvanáctce a já vím, že budu mít za sebou dvě minuty. Jsem po krk v ledovém bazénku, poté, co jsem strávil posledních 10 minut v aroma sauně. Moje nízké procento tuku mi zrovna extra nepomáhá, můj dech se sice trošku zklidnil, ale ledová voda mi masíruje celé tělo tisícem pomyslných jehliček a já už toho začínám mít plné zuby. Vizuálně se moje tělo začíná blížit spíš k holčičce a tak předpokládám, že jako naschvál bude při mém opuštění bazénku procházet minimálně švédské opalovací družstvo (diváci filmu Plnou parou vzad pochopí).

Uvědomuji si, že v mém diáři se nachází na tento měsíc cíl, že zůstanu v ledové vodě aspoň pět minut. Mohl bych to splnit dneska? Ale to nejsem ani v půlce. Místo pohledu zbytečně dopředu aplikuji "porcování slona". 30 dalších vteřin. Ani nemrknu a jsem u třech minut. Ale ještě to jde, tak zkusím další půl minutu. Tři a půl už je kousíček od 4 minut, aspoň budu mít představu, jakých bude těch cílových 5 minut, které dám někdy příště.

Začínám svůj mozek "ojebávat", tak, jak to on s radostí dělá nám. Stačí "noha ve dveřích", popostrčí vás k prvnímu kroku a už to jede. "Dáme si jen jednu epizodu seriálu!", "Nemusíš sníst celé ty brambůrky, dáš si dvě, tři hrsti!", "Koukneš na Instagram na pět minut, nebudeme na tom zaseklí celou hodinu!". Jakmile ale svolíš, uděláš první krok, rozjíždí se dopaminovou smyčka a jsi u třetí epizody seriálu, dvě balení brambůrků jsou pryč a ještě u toho scrolluješ na telefonu. První krok je hrozně mocný, ale dá se využít naopak, v náš prospěch pomocí techniky "mini-zvyků", ale o tom někdy příště.

4 minuty, byl bych idiot, kdybych to teď vzdal, když už můžu splnit svůj cíl a odškrtnout cíl. Na pěti minutách se chystám k rychlému vylodení, když mi naskočí v hlavě kapitola z knihy "Pravidla úspěchu" s názvem "Ujděte míli navíc!". Dobří lidé splní standardy, ti nejlepší se je pokusí posunout. S 6 minutami na hodinkách vylézám s nadšením toho, že tentokrát jsem svoje "komfortní já" dokázal obelstít já. A stačil jen slib pouhých 30 vteřin navíc. Je to jako výšlap na horu, nekoukej, jak vysoko to ještě je, jen se soustřeď dojít k dalšímu stromu/ukazateli/kamenu.

Teď tohle možná čte nějaký saunový "profesionál", který se vyhřívá přes půl hodiny a v ledovém bazénku tráví 15 minut bez mrknutí oka a říká si: "Co je tak závratného na 5 minutách v ledové vodě?". Zde jde o to, že váš hlavní protivník jste vy sami. Nikdo jiný. Já sám jsem saunu zařadil do svých rituálů několik měsíců zpět, a tak jsem úplný začátečník a cílem je posouvat moje výkony. Nikdy se nenechte zahanbit cizími výkony, nepřepínejte se kvůli tomu, abyste něco dokázali, neberte si nesmyslné váhy ve fitku jen proto, že vedle ten kluk si nakládá nesmysl. Čas na soupeření s ostatními přijde, ale nejdříve je potřeba zvládat porážet sám sebe a svou lenost.

Čtvrtek 7/7/2022 - Plánování a motivace

Dny, kdy se Ti chce, se nepočítají. To si říkám v hlavě a uvědomuji si, že naše návyky, systémy a rituály prochází pravou zkouškou až ve dny, kdy prostě nejsme v nejlepším rozpoložení. Jako dneska, slunce je pryč, obloha je přikrytá zašedlým závojem a teplota dropla stejně jako moje nálada. Proč jsem tohle sakra pojmenoval "zápisky progresu"? Evokuje to pocit, že bych měl neustále zaznamenávat posun kupředu, ale dneska bych se nejraději posunul od ledničky na gauč s počítačem na klíně a u toho skončil, natož něco dělat a nedejbože o tom i psát. Trošku jsem podcenil "sváteční týden" (úterý, středa svátky, což mě vedlo k tomu mít volno i čtvrtek a pátek), který znamená více volna, což často vede k "rozhodovací paralýze". Máte prostě tolik možností, že nakonec skončíte bezúčelným flákáním. Tohle přesně doporučuje David Goggins eliminovat tím, že prostě celý den rozplánujete a necháte si tam třeba jen jednu kolonku "uvidím". Tím pádem nemusíte nad ničím dumat, prostě jedete podle plánu.

Ale dost brečení. Úspěšně jsem dočetl "Living with a SEAL" a objednal knihu od stejného autora a s podobným tématem "Living with the Monks". Tentokrát si milionář Jesse přitáhne domů dva mnichy a bude se snažit s jejich pomocí dostat svoji kvalitu života na vyšší level. Jelikož se jedná o knihu v AJ, která musí doputovat od dodavatele, vím že si ještě tak dva týdny počkám. V meziobdobí jsem se tedy vrátil ke knize "Hoř pomalu", což je taková seberozvojová příručka od české biohackerky a spoluzakladatelky projektu "Code of Life" Veroniky Allister (za svobodna Jelínkové). Pokud jste noví v biohackingu, tahle kniha Vám dá slušný základ. K tomu pak aktuálně čtu i "Pravdu" od Neilla Strause, který popisuje svůj příběh a cestu za poznáním vztahů, která zahrnuje, jak pobyt v léčebně pro sexuálně závislé, různé rituály, tantru, tak i swingers párty. Je to taková velká provokativní sonda do života jednoho závisláka, který se zamýšlí nad tím, jestli je nám přirozenější "mono" nebo "poly" život.

Docela kontrast oproti první knize, co? Hned vysvětlím proč. V rámci svých čtecích rituálů čtu vždy najednou dvě knihy odlišného charakteru. Jednu naučnou a druhou zábavnou. Nemůžete se učit 8 hodin v kuse, stejně tak i číst poučné věci vás za chvíli unaví. Proto když už cítím, že můj mozek nechce více "učení", odkládám chytrou knihu a sahám po té, která je čistě zábavná. Vypnu mozek, uvolním se, nepřemýšlím tolik, trošku se "refreshnu" a za chvíli opět můžu jít zpět k vážným věcem. Tohle určitě spousta studentů zná formou, že si jdou od učení "vypnout" k seriálu, scrollovat na Tik Tok, apod. Problémem je, že tyhle věci (Netflix, Tik Tok, Instagram) jsou stavěné na to, aby vás lapily, takže i když si řeknete, že dáte jeden díl seroše nebo půl hoďky na Instagramu, často se stane, že zjistíte, že jsou tři hodiny pryč a stejně tak vaše motivace se něco dál učit. Proto je pro mě varianta zábavné knihy lepší, protože to není takový ždímač dopaminu.

Jak rychle uděláte sto kliků? Já se na první pokus dostal něco mále přes tři minuty. Rozhodil jsem si to na 30 - 20 - 20 - 10 - 10 - 10. Poprvé je to celkem výzva a u posledních 10 vám slušně "hoří" prsa i tricáky. V následujících dnech jsem dával aspoň stovku až dvě denně, tak abych se dostal na 1000. Bez nějakého vyššího záměru, chtěl jsem to zkusit. Dalším levelem bude dát 100 poctivých na jeden zátah. Cviky s vlastní váhou jsou základ. Ať jsi tlustý, hubený, s jakoukoliv fyzičkou, každý může vyseknout deset kliků denně. Nebo pět. Zkus udržet "řetěz", třicet dní třeba. Samozřejmě pokud jsi zkušený fitkař, co zapíjí nakopávač dvojitým pressem a tahá na mrtvolu ekvivalent Smarta, můžeš tenhle odstavec přeskočit. Ale pro začátečníky je to dobrý způsob, jak budovat vůli a získat trošku silový základ. Jasný, nebudeš po klikách vypadat jako Arnold, ale je to něco, co můžeš dělat kdykoliv, kdekoliv a nehrozí, že si ublížíš. Pokud Tě tohle téma zajímá, můžeš mrknout třeba na knihy "Trénink Vězně." Navy SEAL David Goggins dokonce tvrdí, že kalistenika a street workout do budoucna ovládnou celou fitness scénu. No uvidíme...

Neděle 3/7/2022 - Ranní rutina

Po standardní ranní návštěvě koupelny dojdu do pracovny, kde na mě už pokukuje telefon. Je hezky usazený ve stojánku, dioda poblikává, což znamená že je připravený poskytnout mi šlehu "levného" dopaminu. Jakoby na mě telefon volal: "Pojď sem, Míšo, máme tady pro Tebe dávku nových notifikací z Tik Toku i Instagramu! Budeš se cítit lépe, ten skutečný svět je tak nudný, ale tady je spousta zábavy! Pojď začít den upevněním našeho vztahu, vždyť jsme tak nerozluční přátelé!". Jenže tohle volání je zrádné jak Sirény. Plujete za krásnou 10/10 blondýnou a jen co se nahnete přes okraj lodi, ta nevinné holčina se změní v něco, co připomíná spíš Jiřího Káru, ani nemrknete a následujete osud Titaniku. Ale nechme báje a pověsti stranou. Prostě začít den čuměním do displeje je ten nejhorší možný start. 

Vím, co mám dělat a co je jediná správná možnost. Držet se rutiny. To znamená, že vylezu do okna (předtím na sebe něco hodím, nechci mít 70letou sousedku naproti zalévající kytičky na svědomí) a vystavím své oči přirozenému světlu. Dám si deset hlubokých nádechů a výdechů. Na obloze je pár mraků, ale jinak je krásně slunečno. Uvědomím si, že je tu další den, že jsem naživu a že je potřeba být za to vděčný. Tohle není nějaký ezo-blábol, jde čistě o to, že jste v té šťastnější skupině lidí, kteří se dnes neprobudili mrtví (Přece když jde někdo spát živej, tak se musí probudit mrtvej, ne?). Moje polička se suplementy připomíná laboratoř Grundzy z Párty Hárd, ale ranní dávku mám omezenou na 3 doplňky. Vitamin C s postupným uvolňováním, komplex vitamínů B a kreatin. Přesun do sedu nebo lehu a jde se dýchat. Volím buď Wim Hofovu metodu (leh) nebo "Dech Ohně" (sed), tyto dechové techniky ještě více rozeberu do budoucna, ale pokud jste netrpěliví, určitě strejda Google pomůže. 

Po aktivaci přichází část, která je naprosto přirozená pro každé zvíře. Ať už máte kočku, psa nebo potkana, vždy když daný mazlíček vstane, zívne a protáhne své tělo. Což je jen další z X věcí, kterou jsme tak nějak s vývojem moderní civilizace opomněli, i když ji se zvyšujícím komfortem potřebujeme víc a víc. Fitko 4x - 5x týdně si na mě vybírá svoji daň, takže nemůžu popírat, že tuhle část ranní rutiny bych neměl vynechávat, ač je to opravdu něco, z čeho nejsem úplně odvařený. Naštěstí to není o nutnosti strávit tři hodiny na jógové podložce, proto mám jen pár sestav základních protahovacích cviků, které projedu za 2 - 3 minuty. Základem budování návyků je jejich jednoduchost, mnohem lepší je udělat stokrát za sebou jeden klik každý den, než sto kliků jednou za 100 dní. Konzistence je klíč. 

Další políčko, sprcha. Očekává se ode mě asi sprcha studená, ale v tomto případě jsem dočasně tento návyk dal do jiného hrníčku. S řadou otužování venku, kvůli letním návštěvám bazénů (kde si můžete dát studenější sprchu) nebo chillování v ledovém bazénku v sauně nevidím úplně efekt dávat přes léto studenou sprchu ráno. Tudíž jedu čistě intuitivně a nelpím na tom. Tohle je taky podstatné zamyšlení. Je důležité jít mimo svůj komfort, ale zároveň je potřeba být realista a nastavovat si návyky, které budu plnit, jinak mě neúspěchy budou frustrovat a ovlivňovat celé mé rozpoložení.

Na řadu přichází plánování, otevřu svůj Bullet Journal, což je ve své podstatě tečkovaný zápisník, kam aplikuji tuto známou metodu plánování, reflexe, deníku i kartotéky v jednom. BuJo prostě dokáže být čímkoliv, na co si pomyslíte, určitě na to ještě přijde řeč. A jeden z prioritních úkolů pro tento den je přidat na blog "Zápisky progresu". Tento seriál blogových postů, který bude takovým mým live veřejným deníkem, kde budu rozebírat techniky seberozvoje i biohackingu, popisovat pokusy sám na sobě a především recenzovat úspěchy, posuny, ale i selhání. Ještě si nejsem jistý, jak pravidelné tyto vstupy budou, ale to uvidíme podle toho, jak to i vás bude bavit. 

Moje BuJo říká, že dneska mám ještě v plánu dočíst "Living With a SEAL", zábavnou knihu o tom, jak si americký podnikatel nastěhoval do svého luxusního apartmánu na 5. Avenue "nejtvrdšího muže planete" člena Navy SEALS Davida Gogginse a zavázal se měsíc plnit veškeré jeho příkazy a dodržovat trénink, který je velmi eufemicky řečeno extrémní. Když jsme u tréninku, můj zápisník říká, že mám na pořadu dne fitko - ramena a břicho, nějaké to plavání a saunu. No, tahle neděle rozhodně nebude o nicnedělání. Hezkou neděli všem a vidíme se u dalšího postu!